Rodina

Těžké kroky na Úřad práce

Kdo byl nějaký čas bez práce, jistě ví, že kroky vedoucí na pracovní úřad jsou hodně těžké. V hlavě máte plno otázek, obavu střídá naděje… Snažíte se bránit myšlenkám, že práci nenajdete, nechcete myslet na budoucnost. Energii vkládáte do přesvědčení, že právě vy své zkušenosti a praxi uplatníte…

 

„Jsou to takový návaly pocitů. Jeden den si říkám, bude to dobrý, a druhej den mě úplně skolí pocit bezmocnosti.“ Pan Karel je více než půl roku bez práce. Je sice vyučený prodavač, ale celý život pracoval jako skladník a svou práci měl ze srdce rád. Dnes je mu 58 let a jeho přesvědčení, že pro získání práce nehraje žádnou roli zkušenost, praxe, ani pracovní výsledky, každým dnem sílí… „Většina zaměstnavatelů si myslí, že v mým věku už nejsem schopnej učit se novým věcem. A pochopitelně, když vám důchod klepe na dveře, nikdo se o vás taky prát nebude.“

 

Podle slov pana Karla se období nezaměstnanosti dá rozdělit do tří nejhorších chvil.

„Tím prvním hrozným okamžikem je to, když se dozvíte, že vás propouštějí. Když mi to vedoucí oznámil, nechápal jsem co mi to říká. A nevěřil jsem tomu. Ještě druhej den jsem mu volal do podniku, jestli to myslel vážně….

Další hrozná chvíle byla má první cesta na pracák. Celou cestu jsem si říkal, že až se eviduju, je to takový potvrzení toho, že nemám práci. A navíc jsem se styděl. Asi to zní hloupě, nebo já nevim jak … ale jednoduše řečeno jsem cejtil zahanbení.

A třetí hrozný období je tohle. Čekání, čekání, čekání …“

 

Nutno podotknout, že pan Karel se nespoléhá jen na pracovní úřad, ale hledá práci i z vlastní iniciativy. Přesto je jeho snaha zatím marná…

 

Příběh pana Karla mě vrátil do mé vlastní minulosti, vyvolal zpětně pocity, se kterými jsem se já osobně potýkala po ukončení mateřské dovolené…

 

Na pracovní úřad mě tehdy doprovázel manžel. Netušila jsem, co mě čeká, jaká bude první návštěva, jak vůbec evidence probíhá.

Pamatuji se, že jsem byla nervózní. Necítila jsem sice stud jako pan Karel, ale přesto jsem měla žaludek podivně sevřený. Největší obavu jsem měla z toho, jakou práci mi nabídnou.

Co když mi ta práce nebude vyhovovat?

Co když mi budou nabízet zaměstnání, které mi nebude nic říkat?

 

Když jsem vstoupila do kanceláře paní zprostředkovatelky, má nejistota ještě vzrostla. Možná jsem v ten krátký okamžik skutečně zacítila stud. Jakýsi nádech toho, že jsem v očích té paní člověk, který není schopen zajistit si práci sám.

Samozřejmě to byly nesmyslné myšlenky. Ale to vidím dnes, tenkrát jsem se cítila stejně jako první den ve škole.

 

Poctivě jsem odpovídala na otázky, snažila jsem se vystupovat mile, usmívat se… Paní zprostředkovatelka však stanovila neviditelnou hranici, přes kterou se dostal jen čistě profesionální přístup. Ta obyčejná lidskost zůstala bez povšimnutí, bez reakce.

 

Přesto jsem si úsměv udržela a snažila se najít cestičku k té vážné tváři za stolem.

 

Ve chvíli, kdy mi paní XY (jméno si již nepamatuji) začala předčítat nabídky práce, jaké by pro mě v dané chvíli měla, úsměv mi zamrznul…

Mé obavy se naplnily a v té chvíli se mi chtělo brečet. Ano, toužila jsem po práci, ale po práci, která by mě alespoň trochu bavila, byť by neodpovídala mému vzdělání.

 

Na otázku, zda o některou z nabízených prací mám zájem, jsem jen zakroutila hlavou.

 

Paní zprostředkovatelka pokrčila rameny a já v tom gestu viděla lhostejnost, absolutní nezájem k mým pocitům.

Nechcete? Vaše smůla… Přesně tak na mě to gesto působilo.

 

Když jsem za sebou zavřela po nekonečně dlouhé době dveře a vyšla na chodbu, rozbrečela jsem se. Byla jsem si jistá, že sem už nikdy nevkročím.

 

Velkou roli zde pochopitelně hrály mé osobní pocity. Viděla a cítila jsem věci, které možná ani neexistovaly.

Obava z první návštěvy byla tak silná, že jsem skutečně nebyla schopna objektivity.

 

Při druhé a třetí (poslední) návštěvě pracovního úřadu se z paní zprostředkovatelky vyklubala fajn ženská. Našla pochopení pro mé požadavky, a i když jsem si nakonec práci našla já sama, byla jsem jí vděčná za řadu informací…

 

Návštěva Úřadu práce je pro mnohé z nás sama o sobě náporem na nervy. Věci vidíme často  jinak a někdy zbytečně černě.

Je pochopitelné, že neskáčeme dva metry radostí, ale poddávat se stresu a obavám není řešení.

 

Důležité je nespoléhat jen na pracovní úřad, ale snažit se hledat práci sami.

První neúspěchy, první odmítání ze stran zaměstnavatelů mají moc otevřít bránu do světa deprese. Ale věřte, že máte sílu tu bránu nechat zavřenou.

 

Žena-in vám v úvodním článku Téma týdne: Nezaměstnanost slíbila pomoc v tomto nelehkém období. A pokud máte před sebou návštěvu Úřadu práce, pak si přečtěte článek Ještě mi není 25 let a jsem nezaměstnaný/á , věříme, že vám tu první, těžkou cestu usnadní.

   
10.11.2004 - Finance a práce - autor: Sabina

Komentáře:

  1. [16] Martina59 [*]

    Vyzkoušej úřad práce online, tam se dozvíš jak na to

    superkarma: 0 18.03.2013, 14:07:22
  2. [15] martinaka [*]

    Na úřad práce to většinou není jednoduché jít, seznam pro úřad práce najdete zde.

    superkarma: 0 04.07.2011, 13:52:49
  3. avatar
    [14] Vivian [*]

    Lowel: pro tebe je podvádění možná běžné, ale mně to rozhodně normální nepřipadá

    superkarma: 0 11.11.2004, 17:23:04
  4. avatar
    [12] Vivian [*]

    Lowel: no myslím, že i na Sokolovsku a tam všude je podpora něco málo přes polovinu platu... no a pokud má někdo žaludek na podvody, je to jeho věc

    superkarma: 0 10.11.2004, 16:19:20
  5. avatar
    [10] Vivian [*]

    Lowel: nějak jsem tě nepochopila... myslíš, že podpory jsou tady vyšší než platy? No někdy možná jo, ale ne vždycky... a bude lepší vzít práci za šest tisíc, než sedět doma za čtyři...

    louže: no to už záleží na tom, jak si to kdo přebere. Pokud někdo radší sedí doma... Myslím, že to, co píšeš, je tak trochu logický nesmysl, protože tomu mladému člověku přece do praxe nezapočítají ani dobu, po kterou byl evidovaný na ÚP, takže je celkem jedno, jestli bude na ÚP nebo jestli bude pracovat mimo obor... ale z mnoha důvodů bude pořád lepší, když bude někde pracovat.

    superkarma: 0 10.11.2004, 15:01:22
  6. avatar
    [8] JanaVi [*]

    ***Popelka***: Já jsem nic neočekávala, ani nabídky ani pomoc, tak proč se stresovat?

    superkarma: 0 10.11.2004, 12:03:58
  7. avatar
    [6] JanaVi [*]

    Také jsem po skončení mateřské šla na úřad práce - bez manžela, bez nervování,bez stresu a bez očekávání nějaké nabídky. Šla jsem tam prostě jako na kterýkoliv jiný úřad. Práci jsem si stejně našla sama.

    superkarma: 0 10.11.2004, 11:47:27
  8. [3] louže [*]

    No u mladších lidí vždycky neplatí, že je dobré vzít cokoliv. Z vlastní zkušenosti vím, že vám pak nový zaměstnavatel nezapočítá roky práce mimo obor do započitatelné praxe, takže např. ve státní sféře pak spadáte do nižší platové třídy!!

    superkarma: 0 10.11.2004, 09:02:43
  9. avatar
    [1] Vivian [*]

    Markéto, já bych asi skočila po jakékoliv práci, i kdyby to mělo být něco, o čem bych byla přesvědčená, že mě to nebude bavit... Cokoliv je lepší, než sedět doma a "čekat, čekat, čekat..."
    Nakonec člověk může nastoupit i do té "nechtěné" práce a přitom si hledat jinou práci, práci svých snů. A nebo ho ta "hrozná" práce nakonec začne bavit, třeba pozná fajn kolektiv nebo se mu ta práce prostě časem zalíbí... a nebo ne a časem může jít jinam, nikde není psáno, že tam musí zůstat .

    Řekla bych, že cokoliv je lepší, než sedět doma a týden za týdnem propadat stále sílícím pocitům zoufalství a bezmoci... A čím delší ta doba je, tím se člověk cítí zoufalejší, tím beznadějnější jsou jeho vyhlídky do budoucna...

    superkarma: 0 10.11.2004, 00:44:56

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme