Marcela je úplně normální ženská, jakých jsou kolem nás tucty. V dvaadvaceti se vdala, založila rodinu. Děti už byly dospělé, když bohužel manžel paní Marcely po dlouhé a těžké nemoci zemřel. Jeho lásku jí nahradily zvířátka.

Povím vám příběh své kamarádky, které neumím poradit. Je to tím, že jsem sama „naštěstí“ nic podobného nezažila, nedokážu se vcítit do její situace, tudíž nevím, co jí vlastně konkrétně říct.

Samota tíží

Když Marcele po třiadvaceti letech manželství zemřel muž, upnula se na svoje dvě děti. Jenže ty už měly svoje vlastní životy, svoje zájmy. Maminku sice psychicky podržely, ale nemohly s ní být ve dne v noci. Starší syn odjel po čase za prací do zahraničí, dcerka studuje v Praze, doma nebydlí. Marcela zůstala najednou sama.

Noví „čtyřnozí“ členové rodiny

pesBydlí sice na paneláku, ale přesto jsem jí poradila, ať si pořídí nějakého menšího pokojového pejska, aby jí nebylo tak smutno. A skutečně, zhruba půl roku po manželově smrti si pořídila roztomilého maltézáčka a rok po něm ještě jednoho. A pak se ještě naší další kamarádce, tedy její kočce, narodila koťátka, a Marcela z nich byla tak unešená, že si vzala rovnou dvě. Má tak doma dva pejsky a dvě kočičky. Jsou pro ni jako její děti.

Nový přítel

Před necelým rokem mi Marcela volala, že se seznámila s mužem, se kterým je jí fajn, ale pořád neví. Od manželovy smrti uběhlo už skoro pět let, řekla jsem jí, že láska ke zvířátkům je sice krásná, ale to neznamená, že bude celý život žít jako jeptiška, tak stará ještě není. Jejich seznamování bylo jako z filmu pro pamětníky. Pomalé a ostýchavé. On je rozvedený, bezdětný, bydlí sám, také v paneláku, v jednopokojovém bytě. Nejdříve byla na návštěvě ona u něho a asi až po třech měsících on u ní. Prý byl zpočátku překvapen, že má ve dvoupokojovém bytě „tolik“ zvířat.

Její nový přítel nepije, nekouří, občas nakoupí i pro ni, jelikož sám nemá děti, takže přijal bez problému i ty její (ony si s ním také rozumí), spoustu jí toho v bytě opravil, je k ní milý a pozorný. Jenže je i takový hodně „pintlich“. Jeho jednopokojovka je prý jako ze škatulky. Marcela doma přímo bordel nemá, ale přece jen, ve srovnání s ním, čtyři zvířátka, ta neposedí.  Ale za nic na světě by je nedala. Myslím, že i díky nim se dostala z nejhoršího.

ALE...

Je tady ale také muž, který by s ní chtěl začít žít, ALE… poslední dobou jí začal nenápadně vyčítat, že zvířata do paneláku nepatří, že mu vadí všude chlupy, a ať raději chodí ona k němu než on k ní. Také přišel s tím, že ji chtěl pozvat na dovolenou, ale co se zvířaty, a že kdyby spolu chtěli bydlet, tak by musela dát aspoň některé pryč. Prostě pořád něco. Navíc nevím, jestli to ta zvířata vycítí, ale prý vždycky, když přijde na návštěvu, tak od něho utíkají.

Necelý rok vztahu není sice moc, ale ani málo. Marcela má strach, že už si nikoho nenajde. Po smrti manžela hodně přibrala, vypadá starší, než ve skutečnosti je, nepatří ani k takovým těm koketkám, pro které je nový vztah bezproblémovou záležitostí. A přece jen jí ještě chybí i to mužské objetí.  

Na druhou stranu se říká, kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. Tak nevím, co jí poradit. Myslím, že i kdyby se přestěhovali někam do menšího domečku, tak by mu ta zvířata vadila. Je to prostě taková povaha a ona bude muset jednou zvolit.

Čtěte také:

Reklama