Zdravím redakci a všechny čtenářky. Myslela jsem, že při dnešním tématu budu hrát mrtvého brouka. Ale už jsem si přečetla několik příspěvků a rozhodla se, že napíšu i ten svůj.

Nevím proč ale myslela jsem, že když někoho opustí milovaná či jinak srdci blízká osoba, bude mu její přítomnost chybět. V rodinném kruhu na ni zavzpomínají a důstojně se rozloučí. Jaké bylo ale mé zklamání když v den pohřbu mé babičky probíhalo vše úplně jinak. Už při příjezdu do jejího bytu, kde se sešla celá naše rodina, jsem viděla, že něco není v pořádku. Její syn, můj otec, seděl v křesle a kolem pobíhala ( do té doby jsme si všichni mysleli že chatrného zdraví ) tetička - babiččina sestra a rozdělovala pozůstalost. Stála jsem u dveří a nevěřila svým očím. Abych odpoutala svou pozornost od řádící tetičky, začala jsem si prohlížet babiččiny knihy, a to jsem neměla dělat. Dozvěděla jsem se, že na ty už má zájemce. Ale jedna mi ponechána přece jen byla, na památku.

Tetička rozdělovala vše opravdu spravedlivě, veškeré zařízení bytu si odvezli její synové a nebudete mi asi věřit, patřily k tomu i zavařovací sklenice a co mě nejvíc překvapilo i záchodové prkýnko. Doufám, že bylo tak kvalitní, že ho mají dodnes.

Krátce před odjezdem do krematoria, kde jsme měli poslední rozloučení s babičkou, se část naší rodiny docela pobavila. Bylo to ve chvíli, kdy tetě padly do oka krásné, zcela nové péřové spacáky, položené vedle postele. Vrhla se na ně a podávajíc je synovi povídá " ty se ti budou určitě hodit" To už ale můj bratr nevydržel a klidným leč trochu zvýšeným hlasem řekl": "Teto, ty spacáky jsou moje, přivezli jsme si je se ženou, abychom měli dnes pod čím spát!" Odhodila je zpět a jako by nic pokračovala v dělení. To už ale zbytek rodiny, držel své svlečené oblečení, kabelky a ostatní věci, pevně v rukou. Co kdyby se náhodou některému ze synů hodily? Po obřadu, většina z nás raději odjela a přiznám se, že i po letech mě svírá u srdce, když si na ten den vzpomenu.

Vím, že babička měla svou sestru moc ráda a její chování by jí určitě překvapilo, tak jako nás, kteří jsme byli jeho svědky. S tetou jsme se od té doby neviděli, nepřišla ani našemu otci, který před dvěma lety zemřel, na pohřeb. Možná proto, že jedinou dědičkou byla jeho žena. 

Karlak

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Tak to se hodně podobá mému vlastnímu zážitku. Jak se jedná o majetek, má někdo temno před očima. Smutné, ale je to život. Simona

Jaké máte zážitky s dělením pozůstalosti vy, milé čtenářky? Veselé, nebo smutné? Pište ještě dvě hodinky na adresu:

redakce@zena-in.cz

Reklama