Před třemi měsíci se na babiččině chatě konala již tradiční rodinná sešlost. Přijela teta s manželem a dvěma přitroublými bratranci. Naše strana rodiny byla zastoupena rodiči, mnou a mým přítelem Filipem. S Filipem jsme spolu už skoro tři roky, takže většinu mé rodiny zná, a výlet na chatu měl tudíž být již starou známou sešlostí v duchu těžkého obžerství a alkoholového opojení. Jedním slovem pohodička. Tentokrát se to ale celé nečekaně zvrtlo a hlavním aktérem tohoto nepovedeného výletu se stal právě Filip.

 

Byla sobota ráno, když jsem se se zalepenýma očima podívala na deštěm zmáčené okno. „Do háje! Už zase chčije!” ozval se ospalý hlas vedle mě. Perfektní začátek krásného dne, pomyslela jsem si a odešla do koupelny. Lehce jsme s Filipem posnídali a vydali se na cestu. Praha byla nečekaně ucpaná a my už tak měli zpoždění. Filipův obličej se pomalu, ale jistě začal kroutit do otrávených úšklebků, ze kterých jsem vyčetla, že tady pomůžou jen tři piva.

 

Kolem poledne jsme dojeli na místo. Za brankou vedle chaty už byla zaparkovaná tři auta, takže to Filipovo se tam nevešlo a musel ho nechat podél polní cesty. Samozřejmě ho tento parkovací incident dožral ještě víc, zvláště při pohledu na tři staré škodovky za brankou a jeho nový renault u zaprášené polňačky. Sotva jsme vešli na dvůr, přišla nás přivítat babička.: „Zase pozdě, kde jste se loudali?” Co odpovědět, řekla jsem si v duchu a předem vzdala jakýkoliv popis dopravní situace v Praze.

 

Dům byl provoněn svíčkovou a já si nemohla nevšimnout několika párů kopaček a fotbalového míče povalujících se na chodbě. Bratranci se strýcem jsou vášnivými hráči fotbalu, a jak to tak vypadalo, schylovalo se k velkému utkání. Trochu jsem se zajíkla při představě Filipa s fotbalovým míčem a nějak se mi ani v představách nedařilo spojit si něco tak zcela odlišného, jako byl Filip a fotbal. Ale to už byl čas k jídlu.

 

Doobědvali jsme a následovala krátká pivní siesta. „Tak co, Filipe, dáš s náma, ne?” prohlásil strýc a já věděla, že je to tady. „Co dám?” zeptal se Filip až si nakonec všiml míče, který už nedočkavě dofoukával jeden z bratranců. Následovala chvilka ticha, Filipových vytřeštěných očí a strýcova povzbudivého pohledu. „Takže domluveno. Co máš za boty? Jo tenisky, no neva. Kopačky to nejsou, ale to zvládneš i bez nich, nejsme žádní profíci, ne?” zasmál se strýc a poplácal Filipa po zádech.

 

Odbila hodina H a celá naše rodina se přemístila na nedaleké hřiště. Táta měl zablokovanou páteř, takže hrát nemohl a musel ho nahradit právě Filip - totální sportovní antitalent. Už cestou na hřiště mu táta vysvětloval tajnou strategii proti bratrancům a fotbalovou hantýrkou radil, co má kdy hrát. Památná chvíle, pomyslela jsem si.

 

Hřiště bylo prosáklé od deště a podkluzovalo jako zamrzlý rybník. Filip se opatrně došoural ke strýci, svému spoluhráči, a něco si s ním šuškal. Podle strýcova zděšeného výrazu jsem pochopila, že se asi ptal na pravidla. Na druhé straně hřiště stáli v bojové pozici bratranci a pořvávali na Filipa, ať už konečně začne. Znala jsem bratrance už odmalička a věděla jsem, že si neodpustí narážky a posměšné hlášky a hned při první příležitosti ho setřou. 

 

Hra začala. Bratranci lítali po trávě jako neřízené střely a s frekvencí dvou minut se nemilosrdně pouštěli do Filipových dovedností.

„Filipe, to musíš kopnout do té kulaté věci a dostat ji do té hranaté, co se jí říká brána.”

„Hráls to vůbec někdy?”

„Proboha, každej chlap umí hrát fotbal, s kým to chodíš, Hani?”

A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Pak se to ale stalo. Filip pomalu ztrácel nervy a jeho obličej nabýval různých odstínů rudé. Věděla jsem, že jde do tuhého. Strýc mu přihrál míč a on v něm spatřil jedinou naději na záchranu své ztracené cti. Rozběhl se, napřáhl nohu podivně do boku a teniska narazila na míč. S hrůzou jsem sledovala směr, kterým se míč ubíral, až se ozval tupý náraz do máminy hlavy.

 

Míč se od ní odrazil a dopadl kousek dál do pole. Máma lehce zavrávolala a stylem malého batolete si sedla na zadek. Všichni jsme stáli jako zmražení a vytřeštěně na ni koukali. Po vteřinovém zděšení se k ní celá rodina rozběhla zjistit, jak na tom je. Filip se pořád omlouval a bratranci mu nadávali a ptali se, co tím jako sleduje, že mi chce „oddělat” mámu.

 

Ta se nakonec zmátořila a všechny ujišťovala, že jí vážně nic není a že tam akorát bude mít bouli. Nakonec se rozhodla jít připravit večeři, nejistým krokem přešla přes hřiště a zamířila domů. Raději jsem šla s ní, a Filipa tak ponechala doslova v jámě lvové.


Teprve asi po dvou hodinách se ozvalo zavrzání branky a ve dveřích stáli bratranci se strýcem a Filipem. Nevím, co tam ty dvě hodiny na hřišti dělali, prý hráli, ale já o tom pochybuji. Dnes už se té historce všichni smějeme a bratranci tak mají další podnět pro zesměšňování mého přítele, ale to je holt rodina.

 

Znáte podobný příběh? Umí váš partner hrát fotbal? :) 

Čtěte také:
Sex u nedělního oběda
Neděste svého partnera

Reklama