Určitě jste ho někdy už dostaly. Dárek. A nemuselo to být zrovna k Vánocům, svátku nebo k narozeninám. Možná vám někdo dal dárek jen tak. A nebo vám ho nadělil sám život...

Některé dárky jsou malé - vlastně jenom takové dárečky. Kytka od přítele, obrázek od dítěte, východ slunce nad přehradou... Jiné jsou velké - někdo dostane auto, jiný rovnou dům nebo byt. Velikost dárku ovšem nerozhoduje, který dárek je ten nejkrásnější. Jako například v tomhle příběhu naší čtenářky.

Já jsem zatím ten nejkrásnější dárek v životě dostala v únoru. Psal se rok dva tisíce a mně bylo pod psa. Škola mě přestávala bavit, žila jsem sama, „rodičovské“ hnízdo pro mě už přestalo být domovem a nový byt se jím nestal. Možná to byly, jak by řekla má babička, roupy z blahobytu - vlastně mi nic nescházelo, až... Až na někoho, o koho bych se mohla starat, kdo by mě potřeboval. A protože jsem člověk víc psí než kočičí, rozhodla jsem se, že si pořídím psa.

Že to bude pejsek z útulku bylo jasné od samého začátku - já potřebovala nebýt sama a v útulcích je vždycky dost chlupáčů, kteří touží po tomtéž. Takže jsem se vlastně jenom rozhodovala, jestli mám nějaké jiné požadavky. Protože jsem bydlela v panelákovém bytě, chtěla jsem pejska maximálně středního, raději krátkosrstého a kluka. Na barvě ani vzhledu nijak zvlášť nezáleželo a vlastně by mi nevadil ani pejsek povahově nějak problematičtější, měla jsem už v té době dostatek zkušeností s výcvikem nejrůznějších čtvernožců svých známých. Jen jsem nechtěla, aby byl příliš starý, a na druhou stranu, protože štěňátka si domov hledají nejsnáze, netrvala jsem ani na štěňátku. Tak od jednoho do čtyř let - to byl můj ideál.

Jakožto poučený a zkušený „pejskař“ jsem věděla, že vzít si pejska je rozhodnutí zásadní a že ho musím pořádně uvážit. Času jsem měla v té době jakožto student dost, cestování do ciziny už mě nelákalo - nacestovala jsem se až až a ani do budoucna jsem neplánovala opustit republiku, zkrátka byla jsem ochotna a schopna se na jeden psí život zavázat, že se o svého „svěřence“ postarám. Ba dokonce jsem takový závazek potřebovala.

Vydala jsem se tedy do psího útulku - nejdříve v nedalekých Kralupech nad Vltavou s tím, že v Praze je asi zájemců obecně víc. Předpokládala jsem, že když se mi nějaký pejsek bude líbit, zkusím si ho nejdřív vzít na procházku, uvidím, jakou bude mít povahu, věc si pořádně promyslím, připravím byt a pak si pejska vezmu. V Kralupech ještě všechno probíhalo podle plánu - jeden kandidát tam byl, čtyřletý kříženec střední velikosti, jenže byl zvyklý spíš na zahrádku než na byt, a tak jsem se po chvíli váhání rozhodla, že on to nebude.

Asi o týden později jsem se tedy vydala do Tróji. Tam člověka mezi pejsky nepustí, aby je zbytečně nerozrušoval. Dostanete do rukou karty s popisem psů a s jejich fotkami, několik si jich vyberete a zaměstnanci vám pejsky předvedou. Vybrala jsem si dva - u obou stálo velikost střední, oba byli shodou okolností černí, jeden dvouletý, jeden rok a půl starý.

Nejdřív přivedli toho dvouletého. Kříženec bulteriéra a kdoví čeho byl neuvěřitelně temperamentní. Vyskočil mi málem až na hlavu, pořád pobíhal kolem, poštěkával... Zkrátka do panelákového bytu psisko spíše nevhodné.
„Ukažte mi toho druhého,“ rozhodla jsem s těžkým srdcem. Je to vždycky nepříjemný pocit, posílat psíka zpátky „za mříže“. O kus dál někdo ze zaměstnanců vedl psa. Velikostí i vzhledem připomínal hodně hubeného labradora. „To nebude on,“ honilo se mi hlavou, já potřebuju středního psa. Jenže ten pán zamířil ke mně.
„Tak tady je,“ řekl a postrčil psíka před sebe. Doslova postrčil. Ten nešťastník měl uši přitisknuté k hlavě, lezla mu žebra a v očích měl strach.
„Ale ten není střední, ne?“ namítla jsem opatrně.
„Ono je to podle váhy. A on je děsně hubený.“
Byl. Opatrně jsem si dřepla a natáhla k němu ruku. „Tebe si nemůžu vzít,“ chtěla jsem mu říct, „jsi moc velký, víš, a já bydlím v paneláku...“
Zavrtěl ocasem. Ne moc, takové to nesmělé, opatrné mávnutí...
„Jaký je?“ zeptala jsem se napůl proti své vůli. „Povaha, myslím.“
„No, takový nijaký,“ pokrčil chlápek rameny. „Myslím, že na někoho vrčel při krmení. Je tady už dva měsíce.“
Polkla jsem. „Je moc velký,“ honilo se mi hlavou... „Moc velký...“ A pak se naše pohledy setkaly.

Nevěřím v lásku na první pohled. Ale tohle zkrátka bylo ono. V tu chvíli jsem už věděla, že bez něj neodejdu. Neměla jsem pro něj košík, jenom vodítko, ale košík jsme koupili cestou. Taky misky a první várku granulí. Jeli jsme MHD. Zvládl to.

Nakonec zvládl všechno, i když první rok nebyl vůbec lehký. Bál se prudkých pohybů, zvýšeného hlasu... Byl na mě strašlivě závislý - nemohla jsem ani zavřít dveře na záchod. Neuměl štěkat, aportovat, plavat, nevěděl, co je to hrát si. Skoro nežral - musela jsem ho krmit z ruky. Nikdy na mě nezavrčel.

Teď už je to důstojný a sebevědomý osmiletý pán a černá hlava mu začíná šedivět. Doufám ale, že nás ještě aspoň dalších osm společných let čeká. Je to ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy v životě dostala. Protože já si ho nevybrala, to vím. Našli jsme se navzájem. Je to zkrátka můj anděl strážný...

Jaký nejkrásnější dárek jste kdy dostala Vy?
Při jaké příležitosti?
Je to pro Vás nejkrásnější dárek dodnes?
Nebo jste později litovala?
Co by pro Vás bylo nejkrásnějším dárkem tyhle Vánoce?
Máte nějaké „vysněné“ přání?

Podělte se s námi o své příběhy a přání na redakce@zena-in.cz! Nejlepší vyprávění odměním!

Reklama