Páťák Vojta přinesl včera domů vysvědčení s „normálními“ známkami. Slovní hodnocení by prý ale bral hned: „Bylo by to lepší. Líp bych se v tom vyznal, věděl bych, co dělám špatně. No jasně, takhle to taky vím (smích), ale před tátou by to nevypadalo tak blbě jako ta trojka. No jo, chtěl bych, aby se to zavedlo, hlavně kvůli rodičům.“

Jeho sestra Šárka je ale jiného názoru: „Známky jsou dobrý. Chci se porovnávat s ostatníma. Když mi to ve škole jde, chci vidět tu jedničku napsanou.“ Ani nepřekvapí, že se deváťačka Šárka hlásí na výběrové cizojazyčné gymnázium.
Je tedy slovní hodnocení dobré tak nanejvýš pro dyslektiky, psychicky labilní děti nebo lenochy? V názorech na tuhle otázku se neshodnou nejen děti, ale ani rodiče a učitelé.

„Je jedno, jestli dávám známky nebo píšu slovní hodnocení,“ myslí si Jana Janků ze Šumperka, zkušená učitelka se sedmnáctiletou praxí. „Ve školství všechno stojí a padá s citlivým, laskavým učitelem, který má děti rád – od takového žák přijme i horší známku. Pořád se vymýšlí nové koncepce, programy a metodiky, pokud ale bude ve školách nedostatek moudrých a citlivých lidí, nic podstatného se nezmění.“ Když paní Janků kdysi se slovním hodnocením začínala, byla to novinka a spousta rodičů se prý chodila do školy přeptat: A paní učitelko, je to jako ta jednička? Mnozí byli z jejích ručně psaných dopisů dojatí, kopírovali si je a rozdávali po celém příbuzenstvu. Přesto si tahle paní učitelka nemyslí, že právě způsob hodnocení je to hlavní.

A co tedy vlastně Pepíček dostal?
Nesrozumitelnost, nejasnost. To je jedna z hlavních námitek proti slovnímu hodnocení, které se nejčastěji ozývají. „Když to není napsané opravdu jasně, takový prvňáček tomu prostě nerozumí,“ říká učitel Miroslav Šimák z Postřelmova. „Není schopný uvažovat v horizontu půl roku o tom, jak se zlepšil nebo zhoršil. To je pro něj nepředstavitelně dlouhá doba. Čemu rozumí, je razítko v notýsku.“ Maminka Vojty a Šárky jako by mu dávala za pravdu: „Já jsem se známkami spokojená. Slovní hodnocení může být různě zaobalené, člověk se z něj pořádně nedozví, jak na tom dítě vlastně je. Známka nemusí být vždycky úplně objektivní a spravedlivá, ale snadněji se z ní dozvím, jestli mají děti ve škole nějaký problém.“

Klasické známkování jako by žáčky lépe připravovalo na konkurenční prostředí, do kterého nevyhnutelně spadnou poté, co opustí důvěrně známé a přátelsky vysezené lavice svojí základní školy. „Známkování nahrává vzájemnému porovnávání,“ souhlasí Miroslav Šimák. „Jenže v životě se také pořád musíme s někým porovnávat. Někdy mi připadá, že po slovním hodnocení volají spíš rodiče dětí, které mají se školou potíže. Je to tak trošku únik od reality - jako by nechtěli vidět pravdu.“

Učitel Ivan Bauer z Kutné Hory má bohaté zkušenosti s oběma způsoby hodnocení, proto se ho Žena-in zeptala:

Kdo rozhoduje o tom, jestli se v té které škole bude známkovat nebo slovně hodnotit?

Školská rada, která je složená ze zástupců školy, rodičů i zřizovatele, přičemž návrh může přijít z kterékoli strany. Na prvním stupni to může být v každé třídě jinak, to záleží na dohodě učitelky s rodiči žáků. Je dokonce možné, aby byly některé předměty hodnocené čísly a jiné (například „výchovy“), slovně. I za slovním hodnocením si ale učitelé musí tak trochu představovat čísla – už jenom kvůli přechodu na jinou školu nebo další stupeň.

S jakými reakcemi rodičů se setkáváte?

Řada rodičů neumí přečíst to, co se jim ve slovním hodnocení říká. Když se dočtou, že „Pepíček dobře formuluje věty a hezky zpívá, ale měl by si dát pozor na to a na to...“, nechce se jim o tom přemýšlet. Čísla jsou jednodušší. Jednička – dort, čtyřka - řemen.

Píšete ta hodnocení rád?

Píšu je rád, ale ne snadno. Když jich máte napsat několik desítek, nevyhnete se určité podobnosti, některé formulace budou jen mírně obměněné. Líbilo by se mi napsat každému skutečně individuální vzkaz, ale to bych strávil nad jedním tři hodiny a na každé vysvědčení bych potřeboval týden volna. Ano, dělá se to tak v některých alternativních školách, třeba waldorfských – každé dítě dostane dvoustránkový, ručně psaný, osobní dopis. Tam ale mají ve třídách méně dětí a jinou organizaci výuky.

A co děti – chtějí podle vás známky, nebo ne?

Ano, většinou bohužel známky chtějí. Jsou zvyklé honit se za známkami, jsou to takoví sběratelé známek. Přitom by se měly snažit z úplně jiných důvodů. Já kdybych mohl, tak bych vůbec neznámkoval. Pro mě známky nejsou motivace – a když, tak chybná. Určitým signálem pro mě ale bylo, když jsem nedávno na srazu po 10 letech zjistil, že mnozí z mých bývalých žáků mají hodnocení pořád schované. To znamená, že jim přece jen něco dalo a mělo pro ně význam.


Reklama