Reklama

V rodině městského lékaře v Holicích se 7. října 1847 narodil syn Emil. Od dětství toužil cestovat. Za podpory otce intenzivně poznával přírodu, zabýval se problematikou přírodovědných sběrů, zpracováním získaných druhů hmyzu, ptáků a dalších zvířat, především jejich preparací. Zdokonaloval se v kresbě přírodnin.

Po absolvování gymnázia v Žatci v r. 1866 zahájil na otcovo přání vysokoškolské studium na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (sám chtěl studovat archeologii nebo přírodní vědy). V únoru r. 1872 ukončil studium a získal titul doktor medicíny. Díky podpoře mecenáše českých cestovatelů vlastence Vojty Náprstka a s vypůjčenými penězi z holické záložny (ve výši 300 zlatých) se vydává na vytouženou cestu do Afriky.

Zubař na diamantových polích

Odjíždí 18. května do Kapského Města. Netuší, že na více než 7 let. Nejdřív osm měsíců pracuje jako zubní lékař na diamantových polích, aby si vydělal peníze na cestu do vnitrozemí. Chce si vyzkoušet svou výstroj a pokusit se komunikovat s domorodci.

Již při první cestě vzniká jeho přírodovědecká sbírka, kterou posílá do vlasti. Další výprava se uskuteční v letech 1873-1874. Tehdy už nesbírá jen zkušenosti, ale důsledně se věnuje studiu etnografie a přírody. Provádí především klimatická měření, zabývá se sběry přírodnin a etnografického materiálu různých afrických kmenů. Třetí začíná r. 1875. Samotné putování africkým kontinentem trvá 1 rok a 8 měsíců. Jeho cesta vede až k Viktoriiným vodopádům a hornímu toku Zambezi.

Emil Holub si dobře uvědomoval, že může svoje znalosti a zkušenosti předávat nejenom ve článcích, knihách a během přednášek, ale také formou výstav. První z nich uskutečnil ještě "na dálku" – r. 1874 (1.-8. listopadu) - kdy v Holubově zastoupení vystavoval některé dopisy, kresby a předměty Vojta Náprstek ve velkém zasedacím sále Staroměstské radnice. Také na konci svého prvního jihoafrického pobytu vystavoval Emil Holub své přírodovědecké sbírky (i živá zvířata) a etnografické sbírky v samotné Jihoafrické republice - např. roku 1877 v Kimberley. 18. 10. 1879 se vrací do Prahy.

Svatba se slečnou z Prátru


Po návratu s Náprstkem pořádá přednášky po Evropě, vystavuje exponáty, publikuje knihu “Sedm let v jižní Africe” a řadu článků. Stává se světově uznávaným vědcem – objevitelem. Ve Vídni se seznámil s osmnáctiletou Rozou (Růženou) Hofovou (dcerou správce vídeňského Prátru) a 2. listopadu 1883 se s ní oženil. (ale) Zároveň však připravoval další cestu do jižní Afriky.

Odtud chtěl dále pokračovat napříč kontinentem až do Káhiry. Podařilo se mu získat podporu veřejnosti a císařského dvora, výprava byla koncipována jako objevitelská. Získal společníky – 6 bývalých vojáků (Čechy Josefa Špírala a Antonína Halušku, Rakušany Oswalda Söllnera, Karla Bukacze a Ignacze Leeba a Maďara Jánoše Feketeho).

Tragická výprava


Výprava, včetně Holubovy manželky Růženy, vyplula z Evropy 22. listopadu 1883 a přibližně za měsíc dorazila do Kapského Města. Odtud se dr. Holub a jeho společníci vydali do afrického vnitrozemí. Postupně získávali cenné sběry přírodovědné, etnografické, včetně vzácných křováckých rytin. Na začátku roku 1886 zemřeli dva členové výpravy na malárii. Třetího Holubova společníka donutily zdravotních důvody vrátit se do Evropy.

Problémy, které pronásledovaly výpravu (uhynutí tažných zvířat, nemoci, úmrtí, potíže se získáním potřebného počtu nosičů), se stupňovaly a vyvrcholily střetem s bojovným kmenem Mašukulumbů. Při přepadení tábora zahynul další člen výpravy. Tehdy prokázala svou odvahu manželka Růžena, která s puškou v ruce bránila tábor. Zbytku skupiny se podařilo uprchnout. Bohužel o většinu vybavení, zásob a sbírek Holub přišel. Po zotavení a získání další podpory z vlasti se výprava vydala na zpáteční cestu do Evropy. V září roku 1887 se vrátil Emil Holub domů.

Národní muzeum nepotřebuje Vaše exponáty!


Třetí výprava, kterou Emil Holub plánoval na rok 1889, se ze zdravotních důvodů neustále odkládala a k jejímu uskutečnění nikdy nedošlo. Emil Holub již neměl sil na návrat do Afriky. Nicméně po návratu z Afriky uspořádal opět řadu přednášek a zejména velkolepou výstavu ve Vídni (1891) a v Praze (1892) – byly bohužel prodělečné. Holubovy výzkumy budily respekt ve vědeckých i společenských kruzích. Získal četná ocenění a vyznamenání za svá pozorování, sběry a popis jihoafrické přírody i života místních domorodců od četných představitelů států, vědeckých společností a institucí.

Své bohaté sbírky obsahující na 13 000 exemplářů nabídl Národnímu muzeu v Praze, ale byl odmítnut. Tehdejší obrozenci, zaslepeni svou národní identitou, se uzavřeli před světem a budovali svoji falešnou vizi “národního” muzea a Holub podle nich vlastencem nebyl, protože vystavoval více ve Vídni než v Praze. Holub tedy nabídl své sbírky “moudřejším” muzeím a zbytek rozdal školám, ve kterých přednášel. Slabou útěchou by mu mohlo být, že stejně dopadaly archeologické a ostatní sbírky, které nebyly českého původu. Naštěstí alespoň část sbírky se podařilo zachovat.

Předčasná smrt

V roce 1894 byl pozván do USA na dvouleté přednáškové turné. Ale i po návratu jej sužovaly neutěšené finanční podmínky. Zklamání a nemoci provázely poslední léta jeho života. Předčasně zemřel 21. února 1902 ve Vídni, kde byl také pohřben.
Jeho manželka ho přežila o 56 let, zemřela v roce 1958 ve Vídni. Dnes můžeme některé památky na život a dílo dr. Emila Holuba a část jeho sbírek spatřit v Africkém muzeu památníku dr. Emila Holuba, otevřeném v roce 1970 v jeho rodných Holicích.

Smutně a zneuznán skončil člověk, který své nadání, vzdělanost, nesmírnou pracovitost a humanitu obětoval svým plánům a snům, které se mu však nepodařilo uskutečnit tak, jak by si přál. Tak tomu u velkých Čechů bývá, dostane se jim uznání až po smrti.

P.S.: Emil Holub si uvědomoval nebezpečí "vnášení civilizace" a na mnoha místech upozorňoval např. na vzrůstající alkoholismus domorodců apod. I když byl velkým zastáncem evropské kolonizace jižní Afriky, ve vztahu k Afričanům byl zastáncem ochranářské politiky: domorodé kultury je třeba chránit před prudkým zánikem a uchovat z nich všechno dobré a krásné. Tato filosofie pochopitelně vedla k hlubokému zájmu o život a kultury těch, v jejichž vesnicích a při jejichž dvorech se pohyboval. Kéž by se touto filosofií řídili i ostatní:

"Trvám, že i tu zlatá prostřední stezka povede k cíli. … tož domnívám se přece, že bychom se dopustili bezpráví, kdybychom těmto nevzdělancům, dokud je v každé příčině taková hrozná propasť dělí od nás, dopřáli týž práv, kterých sami užíváme, jsouce členy vzdělaného státu, jenž dobyl si svého vzdělání pouze staletými zápasy, a kdybychom se jim postavili na roveň. Tito barevní domorodci jsou pro nás lidmi; nikdy toho nesmíme ani v soukromém, ani u veřejném obcování pustiti ze zřetele."