Dvadcať korún. Něch sa páči. Ďakujem. Doviděnia. Anebo Dóóbrý děn. Jak se dárži? Máte ješče górečku? Tato „slova“ občas zaslechneme. Více či méně zkomolená, s různými přízvuky.

Potkáváme je čím dál častěji – v hypermarketech i menších obchůdcích, v nemocnicích, za přepážkami na poště nebo v nádražních pokladnách. Koho? Ženy, které nemluví „čistou“ češtinou. Většinou jsou ze Slovenska nebo zemí bývalého SSSR. Setkala jsem se s názory, co tu dělají, proč nezůstaly „doma“, berou našim lidem práci, a hlavně, proč nemluví pořádně česky. Jsme v Evropské unii, máme už 16 let otevřené hranice a měli bychom si zvyknout na to, že i v naší zemi pracují cizinci. Je zajímavé, že ty z nemocnic našim lidem tak nevadí. Ať už jde o zdravotní sestřičky, sanitářky nebo uklízečky. Možná je to tím, že když se ocitneme mezi bílými plášti, jsme v jakési nouzi a je nám jedno, zda nám injekci dává slečna z Košic nebo z Kyjeva.

Loni jsem nějakou dobu v nemocnici pobývala. Sestřička Lída z Užhorodu u sebe nosila notýsek, do kterého si zapisovala česká slovíčka. Vyptávala se a prosila, abychom ji opravovali, když udělá chybu. Netušila jsem, že mne „dostane“.
„Mira, jak skloňovat kyčel?“ zeptala se mne roztomilou měkkou češtinou.
„Skloňovat?“
„No, je to ta kyčel, nebo ten kyčel?“
“Víš, myslím, že to může být jak žena, tak muž, ale já česky tak dobře neumím.“
Začala jsem rychle opakovat gramatiku, hledat vzory a vycházelo mi obé – ten i ta. Je to vůbec možné? Co je správné? Nakonec jsem zavolala tatínkovi a požádala ho, ať se podívá do pravidel českého pravopisu. Nechápal, proč, když ležím na interně, potřebuji vědět něco o kyčli, a navíc, jak se to slovo skloňuje. Odpovědi se mi dostalo, vlastně mi už byla řečena Lídou. Kyčel je jak ženského, tak mužského rodu. Nikdy jsem se nad tím nezamýšlela, to musí přijít sestřička z Podkarpatské Rusi, které to vrtá hlavou.

Obchod – to je něco jiného. Zákazník – náš pán. My jsme „páni“ a my chceme, aby se s námi hovořilo česky. Nechceme slyšet dovidenia, ale na shledanou. Nemrzí mne, že ruskojazyčné prodavačky mluví česky nebo se snaží, když zapomenou slovíčko, to nějak opsat. Tak proč ne ty ze Slovenska? Dvacetiletá česká slečna asi nebude vědět, co znamenají „gombíky“ a „vrecko“. Pozdravu ještě rozumí, ale výrazům pro knoflíky a kapsu ne. Nevadí mi, zda je prodavačka taková či maková a nevadí mi, když bude lámat češtinu. Ráda bych viděla její ochotu česky mluvit, i když s chybami. A ne úšklebek, poraď si sám, já prostě mluvím, jak mi zobák narost.

Jsem tolerantní a nejsem xenofobní. Většinou jsem se u prodavaček z „Východu“ setkala s ochotou a snahou. Nevadí mi, když se přeřeknou, nebo jim není rozumět. Ale když se obstojně česky naučila má bývalá kolegyně z Belgie, proč ne prodavačky a zdravotní sestry? Aspoň trochu, prosím, vždyť o nic nejde. Jen slova, která znějí jinak než v češtině. My to oceníme, stejně jako když jsem v Rusku poděkovala rusky nebo na Slovensku „poďakovala.“ Usmáli se na mne. Snaha bývá odměněna – většinou.

Laskavé čtenářky prominou, že neuvádím slovenská slova tak, jak by se měla psát - chtěla jsem, aby  byla čtena "foneticky".


Vadí vám, když prodavačka nebo zdravotní sestra nemluví dobře česky?
Nebo jen to, že používá slovíčka, kterým nerozumíte?
Jste tolerantní, nebo vás to naštve?
Řídíte se heslem, že "u nich" by se nás taky nikdo neptal a museli bychom mluvit jejich jazykem?
 

Reklama