Reklama

Milé ženy,

 

náhodou jsem si ve čtvrtek večer otevřel tento magazín a narazil na článek s názvem Vydělává málo a jen se válí.

 

Nedalo mi to a přečetl si ho. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že tento článek je o mně a mé rodině. Psala ho moje žena, která si sice změnila jméno, ale je v něm přesně popsán způsob, jakým žijeme.

 

Hodně jsem se rozzlobil, když jsem četl, co tam o mně psala. Nenechala na mě nit suchou a udělala ze mě líného neschopného povaleče! Když jsem ale sjel na reakce, zjistil jsem, že většina z Vás pochopila, jak se asi věci mají. A za to bych Vám chtěl poděkovat. Vždycky jsem si myslel, že ženy stojí při sobě a podporují se v zášti a nadávání na své manžely, ale pod tímto článkem jsem zjistil, že tomu tak asi není vždycky.

 

Vystihly jste to totiž naprosto přesně. Moje žena je náročná opravdu hodně. A otravuje tím život nejen mně, ale i dětem. Ty jsou ještě poměrně malé, ale já tou její honbou za kariérou a penězi docela dost trpím.

 

Pracuji ráno od šesti do dvou odpoledne. Vstávám tedy v pět hodin. Je jasné, že když přijdu ve tři hodiny domů, chci mít klid a potřebuji si odpočinout. Jenže to ona nikdy nepochopí. Vstává až po šesté hodině, v klidu vypraví děti do školy (teď ani to ne, když jsou prázdniny) a od půl deváté pracuje. Domů chodí kolem šesté. A hned jak přijde, spustí. Že jsem zase nic neudělal, že jen sedím u televize nebo počítače atd. Já třeba taky někdy něco udělám, ale ať se na mne nikdo nezlobí, starost o domácnost je přece hlavně ženská záležitost, ne? Kdybych měl denně uklízet a cpát prádlo do pračky jenom proto, že jsem doma o tři hodiny dřív než ona, tak bych to pak dělal furt. To by to měla zatraceně jednoduchý. Vždycky mě to její lamentování naštve a přiznám se, že kolikrát radši odejdu do hospody.

 

Víte, ona se hrozně změnila. Dřív to byla fajn holka, se kterou byla legrace, ale teď je to děs. Jakoby pro ni neexistovalo nic jiného než povinnosti. A honba za něčím. Nejvíc ji bere právě ten byt. Nechápu to. Vždyť se sem v pohodě vejdeme a roztáhnout a složit gauč zase není takový problém. Stěžuje si, že má malou kuchyň, že se tam nemůže ani hnout a nemá kam co dát. Tak nemá mít tolik krámů. Pak to hází na mě, že nejsem schopný jí tam přidělat nějaký poličky. To je to, co mě hrozně vytáčí. Ona si něco vymyslí a předpokládá, že já to udělám. Jo, to by se mi taky líbilo, kdybych něco jen vymýšlel a druhý, aby to odmakal.

 

A s těmi víkendy a dovolenými, jak psala. To je taky věc. Ona by furt jezdila někde po výletech, na hrady a zámky a tak. Mě to nebaví. O víkendu si chci především odpočinout. Jenže ona má potřebu pořád něco organizovat. A když řeknu, že nikam nejedu, je naštvaná. Ale proč se mám nutit, když mě to prostě nebaví?

 

Dovolená je to samý. Máme možnost jezdit každý rok k mým rodičům na chalupu. Můžeme tam zůstat klidně celý měsíc. Je to zadarmo, jen si platíme jídlo. No to je přece ideální, ne? Je tam plno dětí ze vsi, rybník na koupání, les. A věřily byste tomu, že ona se i nad tímhle ohrnuje? Že tam prý není sama svou paní, že ji moje matka pořád hlídá, co a jak dělá a že se tam necítí dobře. A je ochotná tam být maximálně 14 dní. A pak už by chtěla jet někam jinam.

No, tak ať si na to ušetří, když jí chalupa není dost dobrá.

 

Já jsem ve své práci spokojený, baví mě. Nemám důvod ji měnit jen proto, abych vydělával někde třeba o tři tisíce víc. Proč bych to dělal? Jen proto, aby ona byla spokojená?

 

Ona si totiž opravdu nemá na co stěžovat. Ona je takový ten věčně nespokojený typ. I kdybych bral padesát tisíc, bylo by jí to málo. A já mám rád svůj klid. Život přece není jen o tom, aby se člověk za něčím honil. A uvrtat se do hypotéky a splácet dvacet let tisíce, to bych musel být blázen.

 

Jsem opravdu rád, že jste pod tím jejím článkem tak reagovaly. Možná že jí to dojde.