Čtenářka Vlaďka006 procestovala okolí jejich letního sídla v obci Žitavce. Největší vzrušení však na ní a její rodinu čekalo přímo doma. Přečtěte si, jak se nedobrovolně stali temnými turisty.

dum

Temná turistika mě nikdy moc nelákala. Když někam jedu, chci vidět něco hezkého. Navštívila jsem několik koncentračních táborů, popravišť, mučíren a „temných“ míst. Mám ráda dějepis, abych pochopila současnost, není marné se podívat do minulosti. Nechodím na ona místa proto, abych zažila vzrušení.
Ovšem zážitky, které jsme si donesli z našeho letního sídla, nás šimrají v žaludku dodnes.
Místa ke spaní jsme si rozdělili následovně - ženská část, mužská část.
Manžel měl své lože sám v místnosti vedle kuchyně. My ženy jsme si ustlaly pěkně v obýváku. Až na Sárku jsme chodívali spát po půlnoci.
Druhou noc, kolem třetí ráno, si šel manžel lehnout ke mně. Prý, že se mu na posteli u kuchyně špatně spí. Nechtělo se mi mačkat na jedné posteli a odebrala jsem se do té jeho. Až do svítání jsem nespala.
„Nebudu šílet, asi halucinace,“ pomyslela jsem si.
Na noční událost jsem během dne zapomněla. Večer jsme jeli na bowling, starší holky zůstaly doma a hlídaly tu mladší.
Zrovna jsme dohrávali poslední kolo. Přišla SMS od holek: „Kolem baráku někdo chodí a byl i vevnitř. Slyšely jsme ho.“
Sedli jsme do auta a jeli domů. Branka byla zamčená, holky v baráku také zamčené a třásly se na gauči. S baterkou a ozbrojení (od jisté rodinné události jsme se naučili střílet) jsme lítali kolem baráku a hledali toho špióna. Nikde nic, ani stopy od bot. Plot neporušen.
Uklidnila jsem holky, že se jim asi něco zdálo. Decentně jsem se zeptala, kdo chce spát v kuchyni. Sestra, že prý ona, že má lehký spánek a kdyby se někdo vloupával, tak ho uslyší. Bude nejblíže u dveří a z obýváku by ho prý neslyšela. Chtěla, abychom pro jistotu měli otevřeno taky.
Odbila půlnoc, šlo se spát. Asi tak za dvě hodiny mě přišla vzbudit sestra, že v chodbě někdo stojí a slyší, jak chodí. Vzbudila jsem manžela, že je někdo v baráku. Sáhl pro zbraň, slyšel také někoho chodit. Prohledali jsme celý barák včetně půdy. Nikde nikdo nebyl, bylo zamčeno.
Spali jsme, spíše nespali, v jedné místnosti všichni namačkaní.
Nikdo se o nočním zážitku nechtěl bavit. Přesto jsem řeč nakousla. Manžel mě hned usadil: „Zlato, jsi už velká holka. Víš, že duchové, strašidla a čarodějnice prostě nejsou. Na to se nedá věřit. Já na to nevěřím. Určitě to má nějaké racionální vysvětlení. Tím pro mě veškerá debata končí.“
A odjel na celodenní rybolov. Měl se vrátit až k večeru.
Jak se den chýlil ke konci, byly jsme všechny nervóznější. Malou jsem vykoupala, uložila, zatáhla rolety. Sárka se usmívala a dívala se směrem k jedné skříni u dveří. „Maminko, tam je pán a usmívá se na mě.“ Rychle jsem odhrnula rolety a nakázala Sárče, kdyby se cokoliv dělo, aby přišla za námi ven. Počkala jsem až usne a šla ven za děvčaty. Byla jsem bílá jak stěna.
„Co je, tobě je blbě?“
„Ale nic.“
„My jsme slyšely Sárku. Kde byl ten pán?“
„Prej u skříně.“
Holky ječely.
Vzpomněla jsem si, že musím přiložit pod lázeňský válec v koupelně. Zabrala jsem za kliku a nic. Dveře se neotevřely. Zabrala jsem znova, zkoušela vyrazit a nic. „Klid, jen klid. Vlezu tam oknem, určitě jsem ho nechala otevřené dokořán.“ Obešla jsem barák a hle, okno zavřené.
Píšu manželovi SMS: „Kdy přijedeš? Potřebuji nějakým racionálním způsobem vysvětlit, jak se můžou samy zamknout dveře.“
Přijel do půl hodiny a prý se určitě zamkly průvanem. Jak se zabouchly, klíček se pootočil a dveře zamkl. Dobře, brala bych. Co jsem však nepobrala bylo, že klíček ve dveřích nebyl, za to visel na věšáku s ručníky.
„Ty vado, to byl průvan jak prase, až se ten klíček sám pověsil na věšák.“
„Vy jste to na mě narafičily.“
„No jasně, zamkla jsem, dala klíček na věšák a pak jsem zabouchla a zavřela okno na kličku a prolezla jsem zdí ven.“
Manžel pochopil, že tady rozum nestačí.
Pokračovala jsem dál.
„Tu noc, kdy jsme si vyměnili lože, tak jsem nespala do svítání, protože jsem slyšela ťápoty. Musel to být asi slon, protože blbě slyším. Tyhle jsem však slyšela, navíc jsem slyšela rachtat nádobí v kredenci a slyšela jsem, jak se otevírá skříň. Dnes, když jsem ukládala Sáru, tak mi řekla, že u skříně stojí pán. Když jsme byli na bowlingu, tak Anička viděla nějakou postavu v chodbě, sama zmizela, proto nám psaly SMS.“
„Hm, a proč si asi myslíš, že jsem si šel k tobě lehnout. Já se tam bál. Slyšel jsem to nádobí a chození taky.“
Holky panikařily, že se jede okamžitě domů. Manžel navrhoval, že bych mohla zkusit udělat ze sebe médium nebo dům vysvětit nebo něco takového. Pak přišel s nápadem, že bychom mohli z baráku udělat turistickou zajímavost.
„Ani nápad. Chudák zbloudilá duše nemá pokoje a my si z něj uděláme atrakci pro bandu zvědavců. Půjdu se podívat, jestli nenajdu pelyněk, mateřídoušku, mariánskou trávu nebo něco jiného z Freyina lože.“
„Cože, jaký lože?“
Noc jsme měli všichni zlou. Za časného svitu jsem se vydala hledat bylinky. Našla jsem. Než jsem se dala do vykuřování místností, vzala jsem si k ruce své druidské karty. Kladla jsem jim otázky, co by to mohlo být za ducha a proč nás nenechá spát.
Vyšlo mi, že se jedná o muže se zbraní a hledá svojí milou a svoje tělo.
Zapálila jsem bylinky a svíčky, za duši se modlila a naváděla jsem jí přes duhový most. Přála jsem jí pokoje a klidu.
Chtěla jsem druhý den zajít do knihovny a přečíst si místní kroniku, zda se nedozvím něco o válečném tažení přes obec nebo o vraždách.
Nemusela jsem, celá situace se vyřešila sama. Vedle našeho domku byl kdysi zelený háječek. Ten si někdo odkoupil a začal stavět. Sousedé bagrovali a našli něčí ostatky. Hned bylo haló a do vesnice se sjelo dost lidí. Sousedé se báli, že narazili na nějaké archeologické naleziště a jejich domek to ohrozí. Potvrdilo se jen to, že kdysi v tom hájku někdo zemřel. Čí to byli ostatky, to nevím. Odjížděli jsme domů a blíže jsem se ničemu nedopátrala. Asi bylo tělo podrobeno nějaké analýze. Musím se zeptat, za týden jedeme na vinobraní.
Prozatím jsem se vyptala manžela babičky, které dříve patřilo letní sídlo a pratety, babiččiny sestry, která bydlela se sourozenci a rodiči na druhé straně hájku, v jiném domku, dnes již zchátralém.
Prý za druhé světové války u nich za humny byli němečtí vojáci. Pratetě bylo tenkrát 16 let, věšela prádlo na šňůru, když z hájku vyšel nějaký důstojník s tlumočníkem a říkal, že potřebuje jídlo a pití pro své vojáky a to rychle. Poslali pratetu, aby jim sehnala obvazový materiál, morfium nebo jiné tišící léky, jinak zaplatí svým životem. Prateta posháněla co se dalo a předala důstojníkovi. Víckrát se prý už neobjevil, ale měla obrovský strach. Obyvatelé věděli, že v tom hájku vojsko přebývalo. Všichni se mu prý vyhýbali obloukem.
Možná, že nás chodil strašit nějaký německý voják.
Každopádně od doby, co se objevily ostatky, my jsme doma měli klid.

A teď mi napište, kdo se mnou jede v sobotu na vinobraní :D

Vlaďka006

Kam dál?

Reklama