Mlátil ji tak, že ji skoro zmrzačil, chtěl ji vyhodit z balkonu, psychicky ji týral. Po té, co se skoro zbláznila, se s pomocí psychologů konečně rozvedla. On v této době podal návrh na změnu péče jejich dcery. Operuje tím, že jeho žena se léčila na psychiatrii. Drzost? Ne, reál.

abused

Případ paní Heleny jsem měla v úmyslu sledovat, protože se na mě nedávno obrátila s prosbou o kontakt na Ligu na ochranu dětských práv. Je to mezinárodní organizace a nejednou pomohla mnohonásobně víc než klasické OPD.

Když mi vyprávěla svůj příběh, skoro jsem nevěřila tomu, co slyším.


„Určitě ten soud prohraju, protože je to pravda, že jsem se léčila na psychiatrii. Vždyť jsem se taky skoro zbláznila. Teď je to všechno proti mně, ale já za to přece nemohla. Do toho blázince mě přivedl on! A teď jsem přece v pořádku. Dcerka je všechno, co mám,“ plakala zoufalá paní.

Řval, že nepřežiju do švestek

Pít začal velmi záhy a byl agresivní a zlý. Bylo to čím dál horší. Malá pomalu ještě ani nechodila, když mě poprvé strašně zbil. Plazila jsem se po bytě po čtyřech. Nemohla jsem ani omdlít, protože jsem tam měla dceru.

Ráno se omlouval. Říkal, že nechápe, jak se to mohlo stát. Ani já to nechápala. Po třech dnech to přišlo znovu.

Řekla jsem, že ho udám.

Chytil mě a držel mě u balkonu s tím, že mě vyhodí z okna, že je mu jedno. Tak strašně jsem se bála. Do toho v pokojíčku křičela dcerka.

Několikrát mě znásilnil. Neskutečným způsobem mě ponižoval. O tom se opravdu nedá ani mluvit.

Já vím, že jsem hloupá, ale omlouval se, že už se to nebude opakovat, a já mnohokrát uvěřila. Milovali jsme se přece ještě nedávno.

Byla jsem jeho manželkou třináct let.

Třískal mě, kde jsem mu naběhla. Nadával mi, že jsem smradlavá, že jsem nikdo, že mě zabije. Pak jsem začala mít problémy s psychikou. Zhroutila jsem se a byla jsem hospitalizovaná. Ano, skoro jsem se zbláznila, ale byla jsem hrdá, že jsem to dokázala nakonec ukončit, že jsem našla tu odvahu, přestože mi vyhrožoval, že „nepřežiju do švestek“, jestli to udělám. Po návratu jsem s posledními zbytky důstojnosti požádala o rozvod.

Podala jsem trestní oznámení.

Nebudu popisovat průběh ani příkoří, kterému mě vystavil. Dotáhla jsem to. Byla jsem na sedativech, ale ze všeho jsem se dostala. Našla jsem chuť do života a hlavně žiju pro dcerku, které je teď třináct let. Je to celý můj život.

Sice mám problémy a třeba se bojím spát v místnosti, kde je ten blakon, protože se obávám, že třeba ve spaní z něho vyskočím sama. No možná je to proto, že mě na něj táhl rozespalou, nebo já nevím, ale zvládám. Je mi líp než dřív.

Tolik jsem chtěla věřit, že je všemu už konec.

Chce mi vzít dceru s tím, že jsem cvok

Teď mi zasadil další ránu a já jsem psychicky pomalu tam, kde jsem byla. Požádal o změnu výchovy. Operuje tím, že jsem se léčila na psychiatrii, že beru léky a že se nemůžu o dítě starat, protože nejsem normální.

To nemyslí vážně! Přece mě to toho stavu dostal tehdy on sám! Navíc, nejsem přece blázen. Jsem už v pořádku. Starám se a jsem normální.

Jenomže papíry  hovoří opravdu o mé minulosti jako o člověku, který měl problémy psychického rázu, a ne malé. Takže on ten soud vyhraje!! Není mi pomoci.

Dceru zpracoval tak, že chce k němu!

Zhroutil se mi celý svět. Dceru očkuje tak, že na mě začala být zlá. Najednou, že prý chce k němu. Řekla to i na OPD. Prý že jsem nebezpečná, protože nejsem normální a byla jsem v blázinci. Já jsem nebezpečná?! Nepřežiju to.

Jak mě proboha může takhle týrat? Moc bych potřebovala pomoct.

Máme před dalším stáním. Strašně se bojím, nespím. Jsem přesvědčená, že o dcerku přijdu.“


Helena byla na zhroucení, když o tom mluvila.

Dala jsem jí číslo na onu organizaci, uklidňovala ji a řekla jsem si, že celý případ budu sledovat společně s vámi, že přece není možné, aby Helena dceru nevybojovala. Že každý rozumný soudce…

Případ skončil dřív, než začal

Přestože se Heleně dostalo sluchu i nabídky pomoci a lidé, na které se obrátila, byli ochotni zdarma pomoci i právníkem, Helena to zazdila dřív, než se cokoli mohlo rozjet.

Po prvním stání bylo rozhodnuto

Ve strachu, že přijde o dítě, psychicky vyčerpaná a vyděšená Helena, zcela pasivně přistoupila na střídavou výchovu, kterou navrhla soudkyně.

Určitě by mi ji vzal. Tohle je nejlepší řešení. Já už nemůžu. Nemám sílu s ním bojovat a dcerka je stejně teď proti mně. Můžu být ráda, že to tak dopadlo,“ vysvětlila Helena odevzdaně a usedavě se rozplakala.


Lidsky a po tom, co jsem vyslechla, Vás, Helenko, asi chápu.

Očivindně není tak složité vzít člověku víru v sebe i hodnotu. Zlomit jeho osobnost, pošlapat sebevědomí, zmanipulovat a připravit o zdravý úsudek i odvahu.

Vytvořit bezbrannou, ustrašenou bytost, která už jen uhýbá a couvá.

Která přijímá rány s povděkem, že nebyly větší.


Helena má dnes částečný invalidní důchod. Je mi z toho smutno.

Pokud tu Heleno jste a čtete, přejeme Vám už jen štěstí a abyste se brzy zotavila. Uvidíte, že časem i dcerka přijde na to, že se nechala oklamat a jistě vše uvidí reálnýma očima.

Nic netrvá věčně a každá noc končí ránem.

Reklama