Nepatřím k těm, kteří se hrnou na vylepšený model horké dráhy. Jsem srab.

Už rychlejší chůze ze schodů ve mně vzbuzuje nelibý pocit hazardu. Při pohledu na horolezce se mi třepou kolena a na to, abych si například skočila padákem, bych musela mít čtyři promile.

Navíc se domnívám, že při mé schopnosti koncentrace bych si tutově místo padáku vzala něčí baťoh s jablkem a skývou se salámem, určeným ke svačině.

Bojím se ve výtahu, v tramvaji, v metru a mám závrať i na vysokých podpatcích.

Trpím fobií z uzavřených prostorů, příliš otevřených prostorů, v davu je mi nevolno a krom toho bytostně nenávidím přiblblé halekání kolotočářů do amplionů.

Nasedejte rychle na Holyvůůůckou novinku, poslední volná místa na našíííí prodlouženou jízdu, zakupujte vstupenkýýý, už se to roztáčíííí, už to jedééééé!!!“ , do toho vřískající směs Michala Davida, Hložka s Kotvaldem a ABBY.

To spolehlivě trhne i antikoncepčního kudrnáče z TV reklamy, který po rodinné párty, při pohledu na umění Jaru, vyje falsetem ódy, téměř pomočen blahem.


Přesto jsem se několikrát v životě nechala umluvit a nastoupila na několik vypečených atrakcí (nikoli bez následků). Pojedla klobásku (nikoli bez následků), projela strašidelný dům (hádejte)… ale o tom až zítra ráno.

Očekávám, že nikdo z vás nejste, co se týče pouťových radovánek, bez názoru.

Své příběhy a zážitky i sympatie k pouťovému veselí posílejte už teď na redakce@zena-in.cz.

Hrajeme, jak jinak, než o pouťové „štěstíčko“, tedy nevíte, co ve škatulce bude. :-))

Ahoj zítra!

Reklama