Vztahy

Těm opravdu velkým jezevčíkům...

O lásce mezi zvířaty toho moc nevím, ale pár pěkných historek se zvířaty a jejich majiteli na téma rozmnožování by se našlo...

Asi nejúsměvnější bylo setkávání majitelů ohařů. Při pravidelném venčení se scházela pěkná smečka, pejsci s rodokmenem, pěkně sobě rovni...a mezi nimi psí slečna, krasavice k pohledání a nejsilnější pes ve smečce. Oba se k sobě hodili, poradce chovu doporučil, všechno bylo dohodnuto, zbývalo jen počkat, až bude slečna hárat. Všechno probíhalo podle plánu, fenka hárala, pes - hrdina se snažil... bohužel s čím majitelé nepočítali, to byla matka příroda. Slečna by štěňátka chtěla, to ano, moc by je chtěla, jen jaksi nechápala, proč ji má kvůli tomu oblízat cizí psisko...a když už ji majitelka přesvědčila (s použitím všech možných donucovacích prostředků), tak nastal problém číslo dvě. Vyšlechtěný a lidmi pečlivě opečovávaný pejsek byl odmala ušetřen takových traumat, jako je pohled na pářící se dvojici, takže jaksi... ano, věděl, co se po něm chce, jen jaksi netušil, kam...no, první pokus skončil na přední noze, druhý na boku a k dalšímu už raději nedošlo:-) A štěňátka budou až časem a s někým, kdo přece jen už o rozmnožování něco slyšel.

No a další takové... ovšem ne o lásce, ale o žárlivosti. Po nastěhování na barák jsem si ke svému štěněti irského setra pořídila druhého pejska. Pejska - útuláčka...měl být skoro dospělý, vypadal malý a hodný a byl mazel k pohledání. Asi za dva měsíce ovšem nastal horor - psi, do té doby chodící spořádaně na rozdvojce a poslouchající na slovo se změnili na chumel zuřících tlam, kousajících zubů a drápajících tlap. Prostě z domu jsem se s nimi ještě dostala, ale za vesnici už ne. Porvali se pokaždé tak, že nebyli k udržení. Musela jsem chodit s každým zvlášť, což bylo docela náročné...po třech dnech jsem se zašla poradit za kamarádem, který dělá u zvířat celý život. Na moji otázku, jestli ho nenapadá, proč se zničeho nic tak děsně rvou se napil piva, potáhl z cigarety a pravil, že neví...že je to blbé, ale že mi asi neporadí, protože jej opravdu nic nenapadá. No...asi za tři týdny jsem ho náhodou natrefila, když se vracel z koněm z vyjížďky. Naklonil se ke mně a prohlásil: „Už můžeš ven zase s oběma, Kettyna už dohárala..." myslím, že byl moc rád, že sedí pěkně nahoře, kam nedokopnu. Kettynka už bohužel není mezi námi, ale její hárání si budu dlouho pamatovat.

Ale na každého jednou dojde... jeden můj známý má fenečku. Psík - lumpíka, teriéra. Jack Russell teriéra, přesněji. A má i dvě velké fenky - ridgebacky... takže u něj opravdu nehrozí, že by se mu pečlivě hlídaná fenečka s dlouhým rodokmenem spustila s někým „jen tak". Bohužel a co čert nechtěl - příroda si pomáhá jak umí a jednoho dne se zjistilo, že budou štěňátka. V podezření byl jezevčík, který se občas na statku vyskytoval. Oba rodiče malí, roztomilí, po psech, ochotných chytat potkány a krysy je na venkově nouze, takže štěňátka se narodila, byla pečlivě ošetřena a rozdána s tím, že budou výkonná a docela milá a přesně té správné velikosti na malé vesnické dvorky. Milá tedy jsou, to ano. Jsou běhací, skákací, kousací...jen jaksi pořád rostou a rostou. Jedno z nich si vzal onen kamarád", který nevěděl", že jeho fenka hárá. Pejsek se má čile k světu a už je mi výš než po kolena... a nevím proč, ale kamarád se mnou přestal mluvit. Prostě mi nevěří, že těm opravdu, ale opravdu velkým jezevčíkům s takovým zvláštním čenichem se správně říká rotvajleři...

Pajda


:))) Tak tohle je paráda! Hlavně ta poslední historka :). Děkujeme :).

No, milé ženy-in, vzpomenete si taky na nějaké podobné příběhy? Nebo spíš ty teskné a romantické? Podělte se s námi na redakce@zena-in.cz!

   
09.02.2007 - Láska a vztahy - autor: Ivana Kuglerová

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme