No jasně. Dveře se zavírají, ale já jsem ještě venku. Copak nemůže řidič počkat, až všichni nastoupí? Až já nastoupím? Tak lidi, smrskněte se trochu, ať se tam ještě vejdu. Povedlo se. Musela jsem sice zatáhnout bříško, aby mi ho nepřivřely dveře, ale jsem uvnitř. Možná to zas není taková výhra, jak jsem si myslela. Někdo mi totiž dýchá za krk a rozhodně si ráno nevyčistil zuby. Navíc jestli prudce zastaví, jistojistě spadnu. Nemám se totiž čeho držet, pokud nepočítám hladké sklo dveří.

 

I když, kam bych vlastně padala? Vedle mě člověk, za mnou člověk, dopředu to taky nepůjde. Modlím se, aby už přišla další stanice a někdo vystoupil. Teď se tu nedá dýchat a trochu více životního prostoru bych uvítala. Člověk závidí v tu chvíli těm, kteří si v klidu sedí na sedadlech a životního prostoru mají dost.

 

V tu chvíli jsem si toho všimla. V uličce mezi sedačkami bylo liduprázdno. Všichni cestující se z nějakého pro mě nevysvětlitelného důvodu těsnali na malém prostoru u dveří. Proč se propána ti lidi trochu nerozprostřou po celém tom dopravním prostředku? Místa bychom měli všichni dost a bylo by to pro všechny mnohem pohodlnější. Já bych aspoň nemusela dýchat ty cibulové výpary od cestujícího za mnou.

 

Konečně zastávka. Jedna nervózní paní se začíná drát ven. „To musíte stát takhle blbě ve dveřích,“ rozkřikuje se a odstrkává ostatní rukama. „A kde mám asi stát, paninko?“ nedal se spolucestující. To už jsme však všichni obratně vystrkáni na perón, abychom uvolnili cestu těm, kteří se snaží vymotat z té konzervy sardinek.

 

A opět zpátky do stísněného prostoru, teď už nás je o něco méně. Dokonce jsem se dostala i k tyči a mohu se držet. Hned vedle mě seděl mladý puberťák se sluchátky na uších. Hlavou kýval do jakéhosi podivného rytmu, ze kterého všichni ostatní mohli slyšet jen nepříjemné dunivé basy.

 

Nad ním se tyčila stará babička, která nervózně poklepávala holí do země hned vedle jeho nohy. Mladík tento její jemný náznak touhy se posadit na jeho místo vůbec nepochopil. A nebo to dělal schválně. Jeho drzý pohled, kterým zíral přímo do jejího obličeje, tomu nasvědčoval. Čím déle se na ni díval, tím více tvář staré dámy brunátněla.

 

„Mladý pane, není vám to trapné?“ ozvala se jakási žena ve středních letech, co seděla vedle něj. Mladík zarytě seděl dál a zíral před sebe. Pravděpodobně ženin něžný hlásek nepřeřval jeho basy ve sluchátkách. Já být tou starou paní, pořádně ho klepnu tou holí do nohy. On by se už naučil slušnému chování. „Mladý muži!“ zkusila to znovu ta žena, a přitom mu poklepala rukou na rameno. To už puberťák zareagoval a vyndal si jedno sluchátko z ucha: „CO?!“

 

„Pusťte tu starou paní sednout!“ To nebyla prosba, ale příkaz. Celou situaci už sledovali všichni okolo. „Proč jako?“ drze si odfrknul. „Nevidíte, že má hůl? Vy máte nohy zdravé, tak snad můžete stát, ne?!“ paní se nepřestala stařenky zastávat. Zbytek cestujících jen mlčky pozoroval. „Já ale ty nohy budu potřebovat mnohem déle než tady stařena,“ prohlásil a strčil si sluchátko zpátky do ucha.

 

Další zastávka. Jeden chlap v tu chvíli vyskočil, popadnul mladého drzouna za flígr a výmluvně ho vysadil z hromadného prostředku. „Tak tady si můžeš prosedět celý den, ty spratku!“ Chlapec byl v takovém šoku, že se nezmohl ani na slovo. „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Mladík stál na peróně s otevřenými ústy a zvládl už jen pozorovat, jak jeho spoj odjíždí pryč. Za uzemnění drzouna sklidil pán velký potlesk a dojaté poděkování od babičky.

 

Jaké jsou vaše zkušenosti s hromadnou dopravou? Jezdíte jí ráda? Nebo raději využíváte jiné alternativy? Jak snášíte přecpané metro, tramvaje, autobusy... ? Vadí vám spolucestující se sluchátky na uších, kteří svou hlasitou hudbou obtěžují široké okolí? Taky máte pocit, že už někteří z nás ztratili i poslední špetku slušného chování? Nebo je to pouze demonstrativní postoj mladých občanů?

Reklama