Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Že ho nestvořil oblečeného, je jisté, neb člověk se rodí nahý. A proto se dívám na nahotu jako na dílo Boží, jako na krásu samu, jako nejmorálněší, nejsamozřejmější věc.“ Tato jednoduchá a pravdivá věta nebyla vždy tak samozřejmá, jakou se nám jeví dnes, byť její základ je v Bibli. Nicméně si ji za motto své práce zvolil jeden z nejvýraznějších českých vizuálních umělců 20. století. Právě v době, kdy František Drtikol, nejen své motto hlásal, ale dle něho i žil a tvořil, byla společnost ještě značně prudérní a ve věcech nahoty velmi rezervovaná.

František Drtikol se po vyučení v ateliéru Antonína Mattase a studiích na Lehr- und Versuchsanstalt für Photographie v Mnichově nejprve věnoval živnostenské práci ve fotoateliéru v rodné Příbrami. Dalším působištěm se mu stala Praha, kde otevřel roku 1912 moderní ateliér Drtikol a spol. Tímto procházeli umělci, kteří tvořili generaci, jež před rokem 1914 plně etablovala uměleckou fotografii jako samostatnou tvůrčí činnost.

Kolekce vystavovaná v Uměleckoprůmyslovém muzeu představuje 130 autorových fotografií, z období počínajícího po návratu z I. světové války. Hledal svůj vlastní umělecký výraz pracně a bolestně. Drtikol se ve svých prvních poválečných pracích částečně vracel ke starším tématům, ale vznikaly i nové fotografie. Stylizované portréty dopracovávané uhlem a kubistická zátiší z dvacátých let střídají ve výstavní síni secesní dekorativní – dobově vyhledávané – „divadelní scény“ à la Salome. Právě touto produkcí Drtikol nastupuje cestu ke stylu art deco, které ho brzo proslaví jako jednoho z předních světových tvůrců.

Zakázkové portréty i volná tvorba však brzy začaly vyzařovat zvláštní napětí, křečovitost, která nebyla způsobena nezvládnutím uměleckého záměru, ale náročným duševným rozpoložením fotografa. Jeho názory a díla jsou na svou dobu značně nekonvenční: „Ženy jsou tvory zvířecké, jsou to krásné samice. Jsou nečisté… Vysnil jsem si ženu jemnou a krásnou s prsy jako kámen, s plochým břichem a dívčím pohlavím.“ Mluví o tzv. čisté perverzi, která dle něj podporuje uměleckou tvorbu a invenci. Dalším důležitým inspiračním zdrojem se stalo téma tance, jehož prostřednictvím hledal harmonii, ale zachycoval i temné hlubiny lidského nitra. Zajímal se o výrazový tanec žaček školy Jacquese Dalcroze, mezi nimiž si našel i svoji pozdější ženu Ervinu Kupferovou.

Právě inspirace tancem, zachyceném fotografií, pohybové kreace Drtikolových modelek i zvláštní atmosféra samotné budovy UMPRUM muzea na Palachově náměstí, podnítily k tanečnímu vystoupení tři sólistky. Jedna přímo v expozici Drtikolových fotografií jakoby dováděla atmosféru fotek až k přihlížejícím. Další dvě dívky v secesních šatech za zvuků klarinetového sóla tančily na schodech muzea.

Začátkem 20. let se v Drtikolově tvorbě prosadila geometrizující tendence, která v následujících letech vyústila v užití architektonických prvků (sloupů, kubusů, desek, kulatých terčů atd.) i v četných fotografických aktech. Významným prvkem kompozice se stává médium světla. „ …před mýma očima sa ony věci pod jemnými prsty světla mění… Jako cit lidské tváři, tak světlo dodáva krásu a ruch věcem.“ V expozici jsou fotografické kompozice postav s umělým stylizovaným prostředím včetně slavné Vlny... Nejslavnější období Františka Drtikola se datovalo od jeho účasti na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži roku 1925, kde obdržel Grand prix. František Drtikol se stal světově uznávaným fotografem stylu art deco – ve fotografii byl dokonce jedním z jeho tvůrců

Kromě toho vznikla řadu fotografických studií, které nebyly určeny k veřejné prezentaci. Jsou mezi nimi i experimentální pohybové studie, související s pokusy o filmový záznam aktů. Některé fotografické studie pracovaly i s několikanásobnou expozicí. Jednalo se o cestu směřující k opuštění hmotného modelu. V následujících letech procházelo autorovo dílo dalšími proměnami. Nejdůležitějším byla Drtikolova změna životních priorit, stále větší příklon k osobní duchovní cestě. V roce 1930 František Drtikol vytvořil rozsáhlou sérii fotografií, při jejichž vzniku již nevyužil živého modelu, ale aranžovaných siluetních figurek a rafinované světelné režie. „Ovšem, používané modely nejsou pouhými siluetami, jsou to do detailů provedené figurky, tak aby odpovídaly skutečnosti, a přece zase ne. Zidealizoval jsem si tělo a vytvořil svůj typ. Mohu říci, že teprve teď jsem s výsledky své práce spokojen, protože je to od A do Z moje. I myšlenka, i použitý materiál. Vím, že narazím na všelijaké předsudky, ale to mi zůstává jedno. Myslím, že je lepší jít svou cestou a nerozmnožovat počet fotografů, kteří nedovedou než ubírati se vyježděnými kolejemi.“

Dvojrozměrné figurky někdy nahradil sochařsky modelovanými akty. Dochované fotografie jsou naprostým protikladem mnohaleté živnostenské práce ateliéru, výsledná díla opakovaně označoval za „fotopurismus“. Byla to ale cesta, po níž mohl následovat jen krok poslední – konec fotografické činnosti. Stále důležitější roli hrálo jeho působení v kruhu buddhistických žáků, kde byl později považován za Mistra, který již na této zemi dosáhl božského poznání. František Drtikol zemřel v Praze 13. ledna 1961 a pochován je v rodné Příbrami.

Výstava, jejímž kurátorem je Jan Mlčoch, je koncipovaná do jediné výstavní síně s instalovaným petrem, kde je soubor trojrozměrných figurálních prvků, používaných autorem při vzniku fotografií. Výtvarná tvorba je připomenuta dvěma kresbami a plastikou. Všechny exponáty pocházejí ze sbírek UPM, které vlastní největší soubor autorových prací. K výstavě byla vydána doprovodná publikace František Drtikol: Fotografie z let 1918–1935. Součástí expozice je projekce dokumentárního filmu František Drtikol režiséra Jiřího Holny se sugestivním komentářem v podání Borise Rösnera.    

Reklama