Telepatické schopnosti nejsou jen záležitostí několika málo vyvolených. Máme je všichni, jen dřímají ukryté hluboko v našem mozku.

Paní Anna z Pardubic žila sama se synem od chlapcových čtyř let, kdy je její manžel opustil. Chlapec býval hodně nemocný, a tak vyžadoval nadměrnou péči.

Mezi matkou a synem vzniklo velmi těsné pouto. Když pak po letech syn, který se věnoval silniční cyklistice, na závodech v Monaku vylétl ze zatáčky a málem se zabil, vykřikl při pádu: „Mami!“  Ta doma v Čechách přesně v ten samý okamžik omdlela...

Dominika měla podivný sen: Zdálo se jí, že ji na procházce po břehu rybníka neustále doprovází krotká kačena. Dominika se zastavil a zeptala se, co chce. „Já jsem tvá babička,“ odpověděl pták. Druhý den dopoledne se pak Dominika dozvěděla, že její babička náhle zemřela...

Ale existují i prozaičtější případy: Například si po dlouhé řadě let vzpomenete na bývalou spolužačku, a ona se za půl hodiny objeví u vašich dveří...

Odborníci tvrdí, že kdybychom telepatické schopnosti cvičili odmalička, slova by se stala zbytečnými.

Co je telepatie

Telepatie je schopnost člověka (i některých zvířat) zprostředkovat myšlenky, pocity či informace jinak než zvukem, mimikou nebo gestikulací. Jedná se o mimosmyslový dálkový přenos, v němž mohou být zprávy různě zašifrovány. Často tedy „příjemci“ vyvstanou v mysli jména, náhlé nápady, dojmy a obrazy.

Co způsobuje telepatický přenos, je dodnes velkým tajemstvím. Kdysi se vědci domnívali, že příčinou jsou elektromagnetické vlny, ale experimenty tento předpoklad nepotvrdily. Už v roce 1937 totiž ruští psychologové dokázali, že telepatie funguje, i když jsou pokusné osoby uzavřené ve Faradayově kleci, jež elektromagnetické vlny nepropouští.

Také pro domněnku, že telepatii způsobují jakési proudy bioenergetických částic vysílaných mozkem a pohybujících se ohromnou rychlostí, chybí veškeré důkazy.

Pravda, nebo fantazie?

V současnosti patří výzkum telepatie k ohraničeným oblastem psychologie. Někteří lidé tvrdí, že objevení jejího mechanizmu bude rovnocenné objevu jaderné energie, jiní ji zase odsouvají do sfér fantastických výmyslů.

Vědci z Liverpoolu rozběhli nyní sérii pokusů,která by měla s konečnou platností potvrdit či vyvrátit existenci mimosmyslového dálkového přenosu. Sám vedoucí projektu, parapsycholog dr. Matthew Smith, je ale spíš skeptický.

„Pohlížím na přenos myšlenek velmi kriticky!“ říká. „Lidé často podléhají sebeklamu a jsou přesvědčeni, že vidí něco, co ve skutečnosti vidět nemohou. Perfektně toho umí využít třeba iluzionisté. Nic však nevylučuji!“

Parapsychologové rozdělují mimosmyslové vnímání do několika oborů. Telepatie je z nich na tom asi nejhůř.

Prekognici – schopnosti znát předem myšlenky – jsou lidé ochotni uvěřit. Také jasnovidectví – dar vidět věci a události, které zůstávají běžnému oku skryty – či psychometrie – při níž dotyčný vezme do ruky předmět nepřítomného a podle něj pozná, kde je nebo co dělá – se zdají být prokazatelnější formou parapsychologie.

Důvod je jednoduchý. Obrazy či události, které mimořádně nadaní jedinci vidí a o nich před ohromenými svědky vyprávějí, se skutečně kdesi před očima jiných lidí dějí nebo se brzy stanou.

S telepatií je to jinak. Kdo prokáže pravdivost nehmatných a neviditelných myšlenek?

Předtucha? Nikoliv

První publikovaný vědecky „nevysvětlitelný“ příběh telepatie se odehrál v roce 1955 v Cedarbourgu, v americkém státě Wisconsin. Jednoho letního dne se vrátila pětiletá dcera Joice Hurthové z oslav narozenin své kamarádky. Matka holčičce řekla, že otec a oba bratři právě odešli do kina. Dívka se hned vydala za nimi.

Sotva odešla, měla Joice podivný pocit, že se dceři něco stalo. Volala ihned do biografu: „Moje dcera šla k vám a měla nehodu...“ „Jak to víte?“ divila se pokladní z kina, „vždyť právě teď vběhla pod auto!“

Paní Hurtová pak vyprávěla, že neviděla před očima nehodu jako předobraz, ale prostě jen „věděla“, že se dívce něco stalo. Dcera zas vypověděla, že v duchu plakala a volala maminku. Pro parapsychology to byl jasný důkaz telepatie. Vědě to však nestačilo.

Ve službách vědy

Joseph MacMoneagle pracoval v tajných službách USA jako telepat téměř dvacet let. Tehdejší Sovětský svaz stavěl novou ponorku v jakési obrovské hale.„Viděl jsem to, nakreslil a popsal jsem, jakými raketami bude podmořské plavidlo vybaveno.“ Všichni ho tehdy měli za blázna, ale zhruba za tři měsíce Rusové skutečně ponorku spustili na vodu.

Joseph MacMoneagle odhaduje, že se podílel na více než 3000 operacích pro Pentagon, CIA, Úřad pro boj proti drogám a FBI. Přesto nyní CIA škrtla prostředky na mimosmyslové shromažďování informací z rozpočtu. Prý proto, že tento druh špionáže byl úspěšný jen ve 20 % případů.

Z hlediska statistiky je však i toto množství příliš velké, než aby mohlo jít jen o náhody.

Myšlenkový telefon

Pro příslušníky primitivních národů, obyvatele osamělých ostrůvků, džunglí, pouští či odlehlých horských krajin je dálkový přenos myšlenek zcela běžný. Nejeden cestovatel či dobrodruh přivezl z výprav poznatky o tom, jak se například jihoafričtí Křováci domlouvají se svými manželkami na vzdálenost několika desítek kilometrů.

Svědčí o tom i pokusy, které prováděla česká telepatka Květa Koutná. Nejdůležitější byl dálkový přenos mezi Prahou a Tokiem. „Kromě obecně platných telepatických znaků jsem ze svého pokoje v Praze posílala i svůj imaginární obraz – zlatý prsten s diamanty,“ vyprávěla Květa Koutná.

Z jedenasedmdesáti Japonců jen tři nezachytili vůbec nic. Nejdokonalejší byla zpráva šestnáctiletého Yuuchi Sakagamiho. Nejen, že přesně zachytil obraz prstenu, ale nakreslil a popsal i místnost, z níž paní Koutná vysílala – s gramorádiem, sekretářem i s obrázkem sfingy, který byl uložen v obálce v jeho zásuvce.

Ovšem ani tyto mezinárodní experimenty podle vědců existenci telepatie nepotvrzují!

Zdroj: New Scientist

Přihodil se vám, nebo někomu z vašeho blízkého okolí, podivuhodný, nevysvětlitelný zážitek? Máte pro jeho vysvětlení nějakou teorii?

Reklama