Telefon nás budí do nového dne, jeho displeji patří první dotek, první pohled. Snídáme spolu. Na cestu do práce předběhne partnera, děti i psa. Není se proč divit. Je centrem našeho bytí. Je komunikačním prostředkem, který nám usnadňuje kontakt s okolním světem. Ten náš usurpuje s takovou samozřejmostí, že ztratíme rozum, a dokonce i krátkodobou paměť.

Ve zprávách sdělujeme intimní pocity, které tím pádem nemusíme říkat nahlas, a hlavně nás u toho nikdo nevidí. Navíc oči… ty všechno, úplně všechno prozradí.

Zkušebním poplácáním přes kapsu náprsní nezkoumáme, bije-li nám ještě vůbec srdce, ale přítomnost věrného nám společníka – telefonu.

Je tohle vůbec normální? Je, kývají všichni a poplácávají se souhlasně na místech, která jejich mobilní poklad největší ukrývají. 

Telefon dnes mají malé děti i senioři. Z gigantů za pasem staly se krabičky od sirek, které se vejdou úplně všude, a můžete si je vzít, kam jen chcete. Čím menší, tím větší význam pro nás mají. V myšlenkách, když balíme na pustý ostrov, jsou často na prvním místě. Před manželkou zcela určitě, baví se už jen tou představou muž. „Čemu se směješ?!“ kupodivu je těžší se zeptat než se tajně podívat. Čin už své podstatě odporný, který se trestá naprostou ztrátou důvěry. Polehčující okolností nemůže být touha po pravdě, skutečné realitě, popotahování za nos či ego.

Těžko se dá telefonnímu rozletu zabránit, ale záleží to na nás, kolik doteků či pohledů budeme věnovat. A komu.

telefonuji

Reklama