Reklama

Chtěla jsem jet na výlet. Protože jsem ale matka prvorodivá :-), jsem patřičně vystrašená ze všech možných i nemožných problémů. Zeptala jsem se tedy nezávisle na sobě tří doktorů a jedné porodní asistentky, zda vůbec mohu letět. Odpověděli, že bez problémů, stačí jen těsně před odletem zajít na prohlídku.
Prohlídka shledala, že je se mnou i s malým všechno v pořádku a já se odebrala do pojišťovny, kdyby se přece jen něco stalo, tak abych nesplácela do konce života francouzskou lékařskou pomoc. V pojišťovně s tím byl trochu zádrhel, dozvěděla jsem se, že do konce šestého měsíce vás ještě většina pojišťoven pojistí, od sedmého už radši ne. Dokonce vás od sedmého měsíce nechtějí některé letecké společnosti ani vzít na palubu. Protože jsem ale v měsíci šestém, pojistila jsem se a vyrazila.

Nikdy jsem se v letadle nebála, ale tentokrát to bylo jiné. Na uklidnění jsem snědla hodinu před odletem müsli tyčinku. Žaludek se po chvíli, i s tou müsli tyčinkou, usadil v krku a nervózně se třásl. Nastoupili jsme s přítelem do letadla. V hlavě se mi začaly odehrávat děsivé scénáře o

a) teroristech na palubě

b) technické závadě letadla

c) poruše tlaku, která mi zmáčkne břicho i s miminkem

Letadlo začalo rolovat po letištní ploše. Jezdilo doleva, doprava, zpátky, dopředu, stavělo a rozjíždělo a má hrůza rostla. Pak v letadle začalo něco hučet a dostavil se pocit nevolnosti. Představila jsem si, jak potupně zvracím do pytlíku, lidé na mě koukají, někteří se nahýbají přes sedačky a šeptají „No jo, to je ta těhotná, to se dalo čekat, že nezůstane doma, káča!“

V pudu sebezáchovy jsem horečně bavila s přítelem. Ve snaze soustředit se na něco jiného jsem mu překotně vyprávěla o tom, jak jsem jako malá ráda jezdila na chatu a jak tam byl pěkný koník, jak mě na něm strejda svezl a že už tam teď nejezdíme a spoustu dalších „zajímavostí“ z mého dětství, jen abych se odreagovala. Při vyprávění jsem zhluboka dýchala a neustále si přerovnávala pytlík na zvracení. Tu a tam, při prudším pohybu letadla, se mi ruka k pytlíku i samovolně vymrštila.

Situaci jsem ustála a vzlétli jsme. Při každé turbulenci jsem starostlivě kontrolovala letušky, jestli se stále usmívají a hledala na jejich tváři stopy skrývané hrůzy ze započatého pádu letadla. Šlo se na přistávání a letušky zmizely z mého zorného pole. Turbulence ale pokračovaly a já neměla kontrolu! Přísahala jsem, že napíšu letecké společnosti, aby každý neobvyklý pohyb komentoval pilot. Jako fotbalový zápas.

S přistáním se v letadle znovu měnil tlak (nebo z čeho je ta nevolnost?) a znovu mi bylo hrozně. Tentokrát jsem pytlík držela v ruce a nevyprávěla vůbec nic, protože kdybych otevřela ústa, vyskočila by i palubní svačinka, i ta müsli tyčinka a dost možná i ten míchaný salát ze včerejška.
Vzpomněla jsem si, že když se chce člověk odreagovat, má opakovat pořád dokola nějaké bezvýznamné slovo nebo sousloví. Jediné, co mě v té krizi napadlo bylo slovo „lodyha“. Sice jsem se výborně rozmluvila, ale připomnělo mi to kolegu, který se právě tímhle způsobem rozmlouval před prezentací u klienta a rty mu přitom zdobila taková ta natahovací bílá slinka. Ta vzpomínka byla zkázonosná. Pytlík se naplnil, lidé se otáčeli, NĚCO si šuškali.

Zpátky jsme jeli vlakem.