Tak ještě jednou dnes něco napíšu. Asi mám psavou náladu.
Na sedmnáctý listopad si vzpomínám asi tak, jako každé dítě. Bylo mi tehdy 9 let a jen si pamatuji, že v televizi byla nuda. Nedávali moc pohádky. Všechny pořady byly o tom, že na nějakém náměstí je spousta lidí, cinkají klíči, jsou biti od pánů policajtů a na takovém balkonku někde nahoře kdosi cosi povídá. Je už skoro tma a na tom náměstí se asi koná průvod či co. Nechápala jsem tu situaci. Tehdy mi vůbec nepřišlo, že se máme špatně. Hlavně, že v zimě byly občas banány a mandarinky, a v létě točená vodová zmrzlina.

Dnes už vím, jak těžké to někteří lidé měli za vlády komunistů. Dnes už vím, co to bylo podpultové zboží a proč ty banány a mandarinky byly jen v zimě. Jenže tu dobu až tak neodsuzuji. Vše nebylo tak špatné. A něco bylo strašně zlé. Prostě vše má své pro a proti.

Dnes je problém sehnat práci, tehdy musel makat každý. Dnes lze volně cestovat (téměř – občas se taky bez víza člověk nikam nedostane) a kdysi to šlo jen na doložku. Dnes máme všichni stejná práva a kdysi to tak úplně nebylo. Na všem lze něco najít. Mně vadí na současné situaci jen to, že máme sice svobodu, ale nemáme dobré zákony, které by ji vymezovaly. A od této situace se odvíjí vše. Píši jen obecně, ale ono to stačí.

A jak ten svátek zítra oslavím? Někdo by řekl po komunisticku. Prostě prací. Budu doma dělat velké změny ve skříních a zabere mi to jistě celý den. A na to, že je nějaký státní svátek, si ani nevzpomenu.

Přes vše, co jsem napsala, jsem ráda, že tu svobodu máme.

slonbidlo


Milá slonbidlo,
děkuji za druhý příspěvek. Dnes to vypadá, jako bychom si dopisovaly jen my dvě.
Vy jste ještě hodně mlaďoučká, takže není divu, že si toho z totality moc nepamatujete. Ale bohužel je stále hodně těch, kteří si pamatují, a stejně remcají.
Reklama