Reklama

Ne každý má v životě na všechno štěstí. My zdraví, kterým tělo normálně funguje, si často ani neuvědomujeme, jaké problémy musí řešit lidé na vozíku. Ženy třeba trápí, zda budou moci mít děti, a pokud ano, jak je zvládnou z vozíčku vychovat? I o tom ještě před dvěma lety hodně přemýšlela Jitka.

Jitku znám už od dětství, i když jsme spolu zase tak moc nekamarádily. Byla to normální zdravá a veselá holka, která měla ráda zábavu. Jednou, to už jsme se ani nevídaly, jela v noci s přáteli z nějaké diskotéky, řidič byl opilý a naboural... Asi si dovedete představit, jaká to musela být hrůza. Naštěstí nikdo neumřel, ale osmnáctiletá Jitka to tehdy viděla jinak: „Když jsem se probudila v nemocnici, pomalu mi všechno docházelo, vzpomněla jsem si na tu jízdu, náraz a bolest. Doktoři mi řekli, že mám porušenou míchu v bederní oblasti a už nikdy nebudu chodit. Tenkrát jsem si přála, abych byla radši mrtvá...“

wheel

Trvalo dlouho, než si Jitka alespoň zvykla na myšlenku, že zůstane na vozíku. Pár měsíců byla v nemocnici, pak další měsíce v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, naučila se používat vozík i všechno ostatní, co k tomu patří. „Největší problém mi dělaly výšky, nemohla jsem si zvyknout, že na nic nedosáhnu, že si nepodám jídlo z horní police v lednici, že nemůžu sundat záclony nebo umýt okno, ale nejhorší bylo smířit se s myšlenkou, že jsem najednou jiná. Říkala jsem si: všechny kámošky mají kluky, jen já asi zůstanu sama, vždyť kdo by chtěl holku na vozíčku?“ vzpomíná Jitka.

Rodiče mě zachránili

Tou dobou bydlela ještě u rodičů, kteří ji nenechali utápět ve smutku. Dům přizpůsobili vozíku, Jitce přestěhovali pokoj do přízemí, ale hlavně dál dělali všechno tak, jako by se nic nestalo. „To mě asi zachránilo. Naši kolem mě rozhodně nepobíhali a neptali se: chceš pomoct? Neříkali: nedělej to, vždyť jsi na vozíku, my to uděláme za tebe. A tak jsem musela dál pomáhat s vařením, luxovat i vynášet koš. Psycholožka jim poradila, že se ke mně mají chovat stejně jako dřív, abych se snažila a nepodlehla tomu. Jsem jim vděčná. Lítost jsem fakt nepotřebovala.“

Jitka si pak dodělala maturitu a pak vystudovala i vysokou školu, v osmadvaceti se od rodičů odstěhovala do vlastního bytu. „To už jsem byla se vším smířená, zařídila jsem si život podle svého, našla si práci. Jen přítele jsem pořád neměla, i když ne že bych byla úplně bez mužů. A bez sexu. Někdy to bylo docela vtipné,“ směje se dneska Jitka. Žádný muž s ní ale nevydržel, možná jim vadil vozík. „Nevím, někomu asi ano. To až Jára ho vůbec nevnímá, je to moje zlato. Poznali jsme se, když mi bylo třicet. Tehdy jsem samozřejmě už přemýšlela o tom, že bych se chtěla vdát a mít dítě, doktoři mi potvrdili, že děti mít můžu. Ale bylo mi jasné, že moje šance jsou omezené. Taky jsem se trochu bála, jak budu snášet těhotenství.“

Anetka je moje štěstí

„Ze všech pochybností mě ale vyvedl Jára. Pořád mě povzbuzoval, dodával mi energii, až jsem si začala myslet, že to zvládnu. A rok po svatbě se nám narodila krásná zdravá holčička Anetka! Rodila jsem samozřejmě císařem, jinak to nešlo. Anetka byla malinká, protože jsem v těhotenství musela držet dietu, abych tolik nepřibrala, ale pak už rostla a sílila rychle.“

A jaké to bylo, mít miminko na vozíku? „No, asi těžší než u ostatních žen. Museli jsme to v bytě přizpůsobit dítěti. Já měla všechno po ruce, abych dosáhla, přebalovací pult mi musel Jára zmenšit, nemohla jsem na procházky s kočárkem... To, co se mi dělalo hůř, dělal Jára - koupal, v noci vstával a dával mi malou do postele na kojení, když pak začala chodit, víc ji hlídal, aby někam nespadla. Ale samozřejmě muset chodit do práce, takže jsem všechno, i když s obtížemi, musela zvládnout taky. Teď už jsou Anetce čtyři roky a je moc hodná, vlastně od narození byla klidné dítě, jako by tušila, že máma nemůže běhat. Jsem šťastná, že jsem tehdy neumřela. Teď už mám doma štěstí i já! A doufám, že ho bude ještě víc.“

Pozn. red.: Jména v článku byla na přání mladé ženy změněna.