Reklama


Skoro celý den strávím v práci, a když večer přijdu domů, už nemám sílu cokoli dělat či řešit. S přítelem se někdy doma jen pozdravíme, uvaříme si večeři a jdeme spát. Někdy mě ani nenapadne přemýšlet o tom, zda je to tak správné, nebo ne. Ale jsou dny, kdy si to naopak plně uvědomím a začnu jednat, většinou v tu nejméně vhodnou chvíli.

 

Jen pár vět před usnutím

 

Oba unavení se sejdeme doma. Za oknem už je tma. Prohodíme pár vět o prožitém dni. Pustíme si zprávy a jen tupě zíráme na to, co se děje ve světě. Nechce se nám nic. Po pár hodinách uléháme do postele a ještě chvíli si povídáme. A vtom to přijde.

 

Mozek možná již ukolébán představou, že za chvíli bude odpočívat, začne najednou přemýšlet na plné obrátky. A tak si někdy s přítelem se smíchem vyprávíme o čemkoli do dvou do rána, a pak příjemně usínáme. Ale jindy stačí říct jen jednu větu a začne být debata spíše jednostranná a velice únavná.

 

Kéž by člověk měl seznam vět, o kterých je lepší v noci před usnutím v posteli raději nemluvit. Kolik by si ušetřil nervů a kolik hodin navíc by mohl spát. Stačí totiž jediná věta a vzniká hádka. Proč? Já o problému mluvit chci, a přítel ne. Nejradši by rozhovor ukončil během pár vteřin, otočil se na svůj spací bok a usnul. Jenže, to vážně „nesmí“…

 

A kdy, když ne teď?

 

On opravdu usíná! Dělá si legraci? Zrovna teď, když potřebujeme něco důležitého vyřešit? Nemůžu to nechat na ráno, až budeme spěchat do práce. Na odpoledne, kdy budeme každý na jiném konci města. Na večer, kdy se budeme vzpamatovávat z celodenní únavy. A nechat to až na víkend? Vždyť je teprve středa!

 

Náš boj o noční rozhovor končí většinou různě. V jednom případě přítel neustále pomrkává po hodinách a s neustálým zíváním se "snaží" o debatu. Po pár minutách už jen přikyvuje na vše, co řeknu, aniž by měl ponětí, o čem mluvím. Ve druhém případě se probudí, debatu nějakým způsobem dokončíme, ale ráno na mě rozespalým pohledem vyčítavě mžourá. Poslední možností je, že na svém spacím boku zůstane a usíná. Na rozdíl ode mě. Já přemýšlím nakonec o všem, i o hloupostech dlouho do noci a závidím mu jeho spokojené oddychování.

 

Ne, nejsem blázen. Jen ženská, která má potřebu občas řešit partnerské problémy a nenechat je napospas budoucnosti. Že je to v tu nejméně vhodnou dobu? Že bych si to měla nechat na jindy? Že bych to měla hodit za hlavu? A daří se vám to?!