Brala mě jen jako životní komplikaci
Matce bylo šestačtyřicet a vynechání menstruace připisovala blížícímu se přechodu. Když jí ale začalo být špatně a gynekolog jí oznámil, že je těhotná, okamžitě chtěla podstoupit interrupci, jenže na to už bylo pozdě. Protože máma si moje narození nepřála a při porodu málem zemřela, brala mě jako zlo a obrovskou životní komplikaci. Zato táta mě miloval a říkával, že jsem jeho princeznička. Což matku příšerně vytáčelo a často otci vyčítala, že mým bratrům (když jsem se narodila, byli už dospělí) se ani z poloviny nevěnoval tak, jako mně. Táta, velký smíšek a dobrák, pokaždé odpovídal: „Kdepak by mě napadlo, že se skoro v padesáti dočkám dcerky? Když byli kluci malí, měl jsem se co otáčet, abych nás uživil a na legrácky nebyl čas. Ale dneska jsme na tom mnohem líp a tak si chci tuhle pozdní radost pořádně vychutnat.“ Máma pokaždé jen vztekle mávla rukou.

Věřila jsem, že za jeho smrt můžu já
Ta obrovská tragedie se stala, když mi bylo osm let. To nedělní odpoledne jsem dostala chuť na dorty a přemluvila tátu, aby pro ně sjel do cukrárny. I když matka byla proti – že prý nemusím mít všechno, co chci - otec sedl na kolo a rozjel se do vsi. A pak jsme se dozvěděla, že tatínka srazil náklaďák. Ten den ve mně umřela radost a štěstí. Matka se zhroutila, já se uzavřela do sebe, a protože jsem přestala mluvit a odmítala jíst, skončila jsem na dětské psychiatrii. Po propuštění z nemocnice mě doma čekalo peklo. „To kvůli tobě táta zemřel! Kdybys´neotravovala, nejel by pro dorty a žil by! Nepřestanu litovat, že jsem tenkrát nešla k doktorovi o deset dní dřív. Ty by ses´nenarodila a já bych měla klid!“ Máma se o mě přestala zajímat. Bylo jí jedno, jestli chodím do školy, jaký mám prospěch, jestli mě něco trápí, bolí... Protože jsem matce uvěřila, že za tátovu smrt můžu já, nedá se slovy popsat, v jak obrovských výčitkách, zoufalství a smutku se moje dětská duše zmítala.

Konečně jsem se někomu mohla svěřit
Jediné moje štěstí bylo, že jsem se dobře učila a po základce jsem šla studovat ekonomickou střední školu. Bylo mi jedno, na kterou školu půjdu, hlavně musela být co nejdál od domova. Bydlela jsem na internátu a domů jezdila pouze z povinnosti jednou za měsíc. Ale i to brzy odpadlo. „Akorát zbytečně utrácíš za vlak. Jestli sis přijela pro peníze, tak si je vydělej – od čeho jsou brigády!“ Daleko od domova, mezi svými vrstevníky, jsem se po dlouhé době cítila šťastná a přestaly mě trápit noční můry. A ve třetím ročníku se můj život otočil o tři sta šedesát stupňů - seznámila jsem se s Vaškem. Když jsme spolu chodili asi tři měsíce, zeptal se mě na moje rodiče. Jenže jakmile uviděl moje rozpaky, rychle dodal, že to jen tak plácl a jestli nechci, tak ať o tom nemluvím. Pohladila jsem přítele po tváři – tolik mi připomínal tátu! Také se pořád usmíval a byl na mě moc hodný. „Chci o tom mluvit. Vlastně o tom potřebuju mluvit!“ a všechno, co jsem v sobě tolik let dusila, jsem Vaškovi řekla.



Manželova rodina mi všechno vynahradila
Nikdy nezapomenu na den, když mě přítel představil své rodině. Jeho matka, otec i sestra mě mezi sebe přijali, jakoby mě znali bůhvíjak dlouho. Když jsem viděla, jaká láska mezi nimi vládne, polykala jsem slzy dojetí, ale i závisti. Od té chvíle jsem se na setkání s Vaškovou rodinou, kde jsem se cítila nepoznaně dobře, moc těšila. Jen jsem se bála, že až jim řeknu o své rodině, budou se na mě dívat skrz prsty. „Ale jdi ty, rodiče i sestra to už dávno vědí. Řekl jsem jim to dřív, než jsem tě k nám poprvé přivedl.“ Polekaně jsem se na přítele podívala, ale dal mi prst na ústa a zavrtěl hlavou. „Nemůžeš za to, jak ošklivě se k tobě tvoje máma chovala a už vůbec nemůžeš za smrt tvého otce. Bylo příšerně krutý, že tě z takové hrůzy obviňovala! Jistě jsi poznala, že celá moje rodina tě bere jako vlastní a má tě moc ráda, ale tak, jako já, určitě ne!“
 
Tohoto báječného člověka jsem si vzala a s ním získala i báječnou rodinu. Párkrát jsem se s matkou snažila usmířit, ale její zatvrzelost vůči mně je nezvratná. Už to neřeším. Mám milujícího manžela, nádhernou dceru a syna a ve své tchyni a tchánovi jsem zároveň získala nejlepší „mámu“ a „tátu“ na světě! Mohla bych si od života přát víc?

Reklama