Byty jsou drahé, hypotéky se splácí špatně, čím dál častěji dochází k soužití dvou generací v jedné domácnosti. Olga tak žije už šest let. Přivdala se do domu manželových rodičů. Byť každý obývá jiné patro, pro tchyni není problém vyjít nahoru a zkontrolovat Olze třeba vyžehlená prostěradla.

Svatba

tchýně

Olga chodila s Jardou rok a půl a pak se rozhodli „nebýt“ po vzoru ostatních in, porušili novodobé zvyky a přestali si říkat přítel/přítelkyně, nýbrž se z nich po vzoru starodávných tradic stali snoubenci, poté ženich s nevěstou a nakonec manželé.
Svou situaci měli hned po svatbě ulehčenou tím, že měli kde bydlet. Jardovi rodiče měli velký dům, horní patro bylo celé volné, a tak se brzy po svatbě nastěhovali. Starší bratr se už odstěhoval, místa v domě bylo dost.

Už od počátku však nastaly v tomto společném dvougeneračním soužití problémy. Začalo to tím, že Olga chtěla nahoře svoji vlastní kuchyň.
„Ale proč, Olinko? To jsou zbytečně vyhozené peníze, vařit můžeš tady dole, na co v domě dvě kuchyně?“ argumentovala její tchyně.
Olga si však kuchyni prosadila, rozhodlo se to v době, kdy otěhotněla, a tchyni to vysvětlila tak, že až bude k miminku vstávat, nechce je dole rušit.

Pokojíček pro Vojtíška

Miminko byl chlapeček a po narození dostal jméno Vojtíšek. Ještě ale ani nebyl na světě, a tchyně už mu začala zařizovat dětský pokojíček. Neustále byla nahoře a plánovala z uvolněného pokoje jejich staršího syna, co všechno tam může zůstat, co se ještě může hodit a co ne.
„Nezlobte se,“ ohradila se Olga, „ale já si pokojíček pro syna představuji jinak, ne sestavený z toho, co tu zbylo po vašem synovi.“
Načež se jí dostalo odpovědi, že je nevděčná a rozhazuje peníze a že ten starý nábytek by ještě vydržel.

Přes protesty tchyně však všechen starý nábytek odnesli s Jardou do sklepa a Vojtíškovi začali zařizovat pokojíček po svém.
To si ale zase Jarda vyslechl, že jde proti svým rodičům a že to od něho není hezké.
„Sakra, mami, uklidni se, brácha tu měl nábytek ještě od Gottwalda, naše dítě bude mít svůj vlastní pokojíček. Jestli se Ti to nelíbí, můžeme jít bydlet jinam.“
„Nikdo vás tu nedrží,“
odpověděla dotčeně Jardova matka, když však zjistila, že mladí by se opravdu sbalili a šli pryč, uvědomila si, že by zůstali s manželem na baráku sami a neutáhli ho ani finančně, ani v údržbě.
Sklopila hlavu, omluvila se a pár týdnů byl klid.

Vojtíšek se narodil, všechno bylo v pořádku, babička byla šťastná, až zase přišlo „její“ období. A to těsně před tím, než měl jít Vojtíšek do školky a Olga do práce.
„Olinko, a proč bys ho dávala do školky? Zbytečně vyhazovat peníze? Vždyť já jsem doma, Vojtíška pohlídám.“
„To je sice pravda, ale on potřebuje jít také do kolektivu, mezi děti, ne s vámi jen sedět pořád v kuchyni, až půjde do školy, tak by se nezařadil.“

Nakonec se dohodli, že tchyně bude Vojtíška vyzvedávat hned po obědě, a pak s ním bude, než Olga s Jardou přijdou z práce.

Vyžehlené prádlo a ustlané postele

Olga nastoupila do práce, vracela se kolem půl páté a nakonec byla ráda, že je kluk odpoledne s babičkou. Jenže začala jí vadit jiná věc, a upřímně, komu by nevadila.
Po čase totiž zjistila, že tchyně se jí hrabě ve skříních, šmejdí v ložnici, pohybuje se v kuchyni.
Tu kuchyni, vem to čert, není cizí, ale kdyby aspoň po sobě umyla sporák, když už tam vaří... Ovšem věčně vyšponované a ustlané peřiny v ložnici už Olgu vytáčely.
„Maminko, my si umíme ustlat sami, to nemusíte.“
„Olinko, to já bych si nedovolila neustlat ráno postel.“
„No vidíte, a já si to dovolím, nemám na to ráno čas a peřiny mají větrat, stačí, když je přehodím, a ne je hned vyšponovat. A ten přehoz si zase vemte, ten je jen na prach a mně se tam nehodí.“

Vrcholem ovšem bylo, když Olga nenašla ve skříni jediné prostěradlo ani povlečení.
Našla ho dole u tchyně poskládané na stole.
„Olinko, všimla jsem si, že to máš velice špatně vyžehlené, to musíš pořádně i ty rohy, tak jsem ti to přežehlila, neměla jsem dopoledne co dělat.“
„Já froté prostěradla nežehlím a vůbec, co mi lezete do skříně?“
„No jen se nezblázni, snad je to u mě v baráku.“
„Není to u „vás“ v baráku, je to u „nás“ v baráku a v mé domácnosti.“

Tchyně však se šmejděním nepřestává.
Kdykoliv Olga s manželem odejdou do práce, už je v jejich koupelně, v ložnici, v kuchyni, do Vojtíškova pokoje snáší staré krámy.
Olga s Jardou se domluvili, že si s ní naposledy rázně promluví, a pokud toho nenechá, odstěhují se pryč. I tak přispívají na barák víc, než by museli, za to by mohli pomalu splácet i hypotéku. A neustálé tvrzení: Jaroušku, jednou to bude celé Tvoje, to taky tak úplně neplatí. Budou ještě muset vyplatit bratra a víme, v co takové rodinné spory o majetek dokážou někdy vyústit.

Pozn. red.: Jména v příběhu byla pozměněna

Přečtěte si také:

Reklama