Milé ženy-in,

když se řekne dopis, okamžitě se mi vybaví negativní vzpomínky, bohužel ještě nedávno minulé.

Ale po pořádku.

Po svatbě jsem se přestěhovala do rodinného domku k mému muži. Je to dvoubytovka, já s manželem jsem se nastěhovala do přízemí, jeho rodiče bydlí v prvním patře. Vchod jsme měli ještě tenkrát společný. V čem byl problém?

Tchyně.

Matka mého muže je trošku jednodušší, zato však od jakživa hlavní a jediná organizátorka veškerého dění v manželově rodině. Vždy musela o všem vědět, všechno musela okomentovat, o všem musela být informována. Jakákoliv taktnost a  potřeba soukromí druhých jí byla odjakživa na hony vzdálená.

Nikdy neměla potřebu se tím zabývat, protože v rodině, jaké vyrůstala, se nikdy problém, jako je soukromí a respekt k druhému, neřešil. Někdy mi to až hraničilo s drzostí, když k nám do bytu bez klepání vtrhla v 7 hodin ráno, ať už vstáváme, že si potřebuje nakoupit a nemá ji tam kdo odvést.

Běžně k nám chodila a kontrolovala, co jsme si koupili, kde jsme byli, a cítila se hluboce uražená, když jsme ji náhodou okamžitě neinformovali o novinkách. Podotýkám, vdávala jsem hodně mladá a z domova jsem měla vštípený respekt ke starším lidem, a zejména k rodině.

Manželovi jsem říkala, že se mi to nelíbí, ale stejně jako já i on byl hodně mladý, nevyzrálý, a navíc maminčin mazánek. Navíc nám tchyně hlídala malou dceru, protože já jsem půl roku po porodu začala dálkově studovat a její pomoc jsem potřebovala. A tak jsem jen polykala svoji zlobu, když nám neustále organizovala život, protože na druhou stranu jsem věděla, že kdyby jsem jí něco řekla, strašně by se urazila a manžel se svým náročným zaměstnáním by péči o dceru nezvládl.

Ale všeho do času.

V té době ještě nebyly mobily a veškerá korespondence se odehrávala opravdu písemně a dopisy pro mě byly jedinou formou, jak zůstat v kontaktu s kamarády a kolegy ze školy, posílali jsme si materiály ke zkouškám a pod.

První otevřený dopis na mém stole v kuchyni jsem považovala za nedorozumění. U pátého už jsem to nevydržela. Vletěla jsem tchyni do kuchyně a poprvé po těch letech, kdy jsem to v sobě tutlala a tlumila narůstající zlobu, jsem jí opravdu od plic řekla, co si o tom myslím.

Nepochopila.

Abych to zkrátila.

Od té doby uběhlo 15 let a ledacos se změnilo. Tchyně ne.

Už jsme s ní od té doby mluvili s manželem stokrát a pokaždé, kdy nám přijde nějaký dopis, tak ji vidím, jak jde od schránky, dopis prohlíží, obrací, dívá se proti světlu a nakonec mi ho se slovy: "Kdo ti zase píše?" předá.

Když nám dole zazvoní telefon, má zrovna náhodou cestu kolem a pořebuje mi něco říci a stojí nade mnou, dokud nedomluvím. A perlička na konec. Dostala jsem balíček s dárkem od Žena-in za příspěvek. Když mě uslyšela přijít, málem si zlomila nohy na schodech, jak pospíchala, aby se mě zeptala, co mi to přišlo. Vždyt ona to přece přebírala, tak musí vědět, co tam je....,o))))

Nezmění se. Nikdo ji k tomu, aby respektovala soukromí druhých, nikdy nevedl a ona si to ve svém mozku prostě nedokáže dát dohromady. Díkybohu za mobily a maily, že se dá spoustu věcí řešit už opravdu soukromě.

A díkybohu, že mému manželovi stačilo říct jednou někdy na začátku, že respektování soukromí druhých  je jedním ze základních předpokladů fungujícího manželství. Vím, že by mi nikdy žádný dopis ani zprávu v mobilu neotevřel. No a s tchyní to prostě budeme muset vydržet. Když nad tím tak přemýšlím, je mi jí líto. Hrabe se v cizích životech a problémech, a ten svůj život si  dočista zapomněla prožít.

Stalo se vám někdy něco podobného? A jak jste to řešili a řešíte?

Hezký den přeje Maši.


Milá Maši,
asi bych to nevydržela a hledala co nejdříve nové bydlení. Zdá se totiž, že Vaše tchyně už se opravdu nezmění. Ale je možné, že některá žena-in něco podobného již zažila a možná i vyřešila. Třeba poradí i Vám.

Soutěž

Odkaz na soutěžní obrázek:

                    http://www.zena-in.cz/rubrika.asp?idc=17676&id=5

Pravidla k dnešní soutěži najdete ZDE

Reklama