Ke štědrovečerní večeři se scházela celá naše větší rodina. To je: já, manžel, dvě dcery a manželovi rodiče. Tak tomu bylo po léta. Před 10 lety těsně před Vánocemi ale tchán zemřel. Nastal první Štědrý večer bez něho. Opět jsme zasedali k večeři. Vzali jsme lžíci a chtěli začít hodovat, když najednou tchýně se rozhlédla po stole a vyběhla na chodbu. To, co přinesla a dala na talíř, určený pro mrtvého tchána, nás šokolovalo. Byla to urna s jeho popelem.
 
S manželem jsme se podívali na sebe, naše tehdy malé dcerky vytřeštily oči a přestaly jíst. Manžel se zeptal: „Proboha, mami, co to má znamenat?" Jeho matka na to: No, když už není děda živý, ať si užije Vánoce aspoň takhle," a začala baštit. Na to odpověděl muž: To je ale nechutný, nemyslíš? Dej aspoň tu urnu ze stolu pryč, nebo odejdeme." Na to ona trucovitě: Já ji pryč nedám a co uděláte vy je mi jedno." Manžel se zvedl, vzal dcerky za ruku, já vzala zbytek večeře a od té doby večeříme na Štědrý večer sami a tchýně také, vždy s urnou tchána na talíři. Dokonce jsme zjistili, že mu kupuje i dárky pod stromeček. Někdy mi to připadá, že by potřebovala psychiatra nebo psychologa.
Zdraví Januše.
 

Tak to je tedy síla! Vzpomínat na zesnulé je pěkné, ale že bych musela mít dědečka na talíři...
Reklama