Bulvár

Tatranská pohádka


Jen jedno téma by mě asi dovedlo rozčílit více, a to „má švagrová“, mám dvě: jednu skvělou a druhou na odstřel. Ale zpátky k návratům.


Když jsem byla malá, celá naše pětičlenná rodinka jezdila pravidelně na dovolenou na Slovensko. Už bylo pravidlem, že týden jsme prolenošili u některých termálů, ale daleko více jsme se těšili do Nízkých Tater do Tálů. Několikrát jsme zkusili i jiná místa: na Velké Fatře, ve Slovenském ráji, Vysokých Tatrách, ale vždycky jsme všechny srovnávali s Tály a žádné v téhle konkurenci neobstálo. Byli jsme tam asi desetkrát.


A pro nás tam bylo pořád kouzelně. Hned za ohradou kempu horská louka s kopečky porostlými mateřídouškou, jalovci s pavučinami, sem tam smrk, stačilo zvednout větev a byl tam pravák jak z atlasu, nebo taky pořádné mraveniště lesních mravenců. Nejkouzelnější byla rána, vychumláte se ze stanu a kolem se všechno třpytí rosou, vzduch je tak čerstvý, že se ani nedá zhluboka nadechnout, nazujete gumáky, košík do ruky a hurá do lesa, stačí přeskočit ohradu a jste v pohádce. Ti, co vyrostli nedaleko Ostravy a Karviné jako já, ví nejlíp, o čem mluvím.


Roky utíkaly a společným rodinným dovoleným odzvonilo.


Vrátily jsme se do Tálů se sestrou po 5 letech, bylo to tuším v roce 2000, vytáhly jsme tam své drahé protějšky. Ti už nemohli to naše věčné básnění vydržet.
Konečně jsme na místě. Kemp už nese přízvisko eurocamp. Tam, kde jindy býval stan na stanu, je prázdno. No co, lidi už teď tolik pod stan nejezdí, aspoň si můžeme vybrat místo. Jen jsme zamkli auto a hurá do lesa, vlastně jsme utíkali, přeskočíme ohradu, všechny smysly natěšené na tatranskou pohádku. Ujdeme pár desítek metrů, a stojíme v měsíční krajině. Stromy jsou pryč, tráva je pryč, mateřídouška nevoní, pavučiny nemají na čem viset. Před námi je několik desítek hektarů holé hlíny, jen sem tam ještě čouhá kořen. Už vím, co to je nevěřit vlastním očím. V dálce je sice ještě vidět les, ale to už není ten náš, pohádkový. Zůstáváme přes noc, ale jen proto, že už je pozdě někam se stěhovat.
Co z toho, že mám čipovou kartu ke sprchám a umývárnám s vařící vodou, kde všechno září novotou, že v kuchyňkách je všechno z nerezu. Raději bych znova stála s kanystrem na vodu u venkovního žlabu a dívala se, jak si pod střechou plácají hnízdo vlaštovky.

 


Na recepci jsme dostali jasné vysvětlení:
„Staví se tu golfové hřiště „Gray Bear“ - 60 hektarů, k tomu pár hotelů.“
„Tady v ochranném pásmu národního parku?!“.
„To víte, kůrovec, dřevo se muselo vytěžit.“
„Jo, a pro jistotu i s ornicí?!“


Zvláštní, kemp je v údolí a svahy okolních kopců jsou hustě porostlé smrky a ty jsou zdravé. Není to proto, že golfové hřiště nemůže být ve svahu, anebo že by kůrovec (potvora vybíravá) nerad žral stromy rostoucí z kopce?

„Dovidenia.“
„Kdepak na shledanou, tady už není pro co jezdit, sbohem!"
Japina


Milá Japino,
ten návrat musel být strašný. To člověka až fyzicky bolí.
   
14.06.2007 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Komentáře:

  1. avatar
    [2] gerda [*]

    To jsi nádherně popsala! Jak jsem četla pasáž ve třetím odstavci, úplně jsem cítila ten pryskyřičný vzduch

    superkarma: 0 14.06.2007, 09:54:36
  2. avatar
    [1] Japina [*]

    Dano, to máte pravdu, ale vzpomínky nám nevezmou. Ale aby prokletí pokračovalo, tak jsem se vdala do vesnice s obrovským golfovým hřištěm

    superkarma: 0 14.06.2007, 09:42:12

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme