Rodiče máme každý z nás jen jedny, to je známý a neoddiskutovatelný fakt. Z logiky věci tedy vyplývá, že tímto oslovením bychom měli častovat jen osoby, které nám daly život a vychovaly nás (případně rodiče našeho drahého chotě). A toť vše! Nebo…?

Ono „nebo“ dokáže většina z nás velmi dobře uchopit - zvolání „mami“ (mámo či mamko) dost často slýcháme z úst člověka, se kterým jsme položily základ státu – zplodily potomka. Proč? Co se v našich hlavách po porodním aktu v tomto případě stane? Proč přídomek „maminko“, „tatínku“ zůstává zcela běžně používaným oslovením, ba u některých párů nenávratně vymaže křestní jméno našeho partnera a přetrvává i v období, kdy náš potomek dávno zažehnal své pubescentní delikty?

coupleSama osobně zatím nemohu mluvit z vlastní zkušenosti, a tak jsem vybrala ze svého okolí následný reprezentativní vzorek: Manželský pár Marie (59), Petr (54), kteří jsou 30 let ve svazku manželském, z nějž se zrodila jediná ratolest s překvapivým jménem Petr (30).

Půjdu přímo k věci: Jak jste se oslovovali před narozením syna Petra?
Marie: Vždy jsem svému manželovo říkala jeho křestním jménem (rázně).
Petr: Haló, Marie! (smích).

Petře, vážně (smích)?
Petr: Víš, co… já už si to vážně nepamatuju, třicet let je strašná doba (smích).
Marie: Že se do toho vkládám… pokud vím, Petře, tak jsi mě oslovoval miláčku (káravý pohled).

Kdy nastala změna?
Oba svorně kroutí hlavami a odpovídají: „Netuším“… (Petr odchází...)

To si to skutečně nepamatujete? Minule jsi mi, Marie, říkala, jak tě oslovení „mámo“ z manželových úst dohání k šílenství, a zavdala jsi mi příčinu pro vznik tohoto článku…
Marie: Víš, já to vážně nemůžu říci přesně, protože Petr mě jménem pořádně nikdy neoslovoval.

A jak si to vysvětluješ?
(pokrčí rameny) Nijak. V počátcích vztahu mě Petr oslovoval přídomky typu „zlato“ a „miláčku“, poté se nám po dvou letech narodil syn a od té doby jsem „máma“.
Petr: No není to ideální (smích)?

Co nám k tomu povíš ty, Petře? Mohl by ses už vrátit k debatě? Takhle to nenapíšu!
Petr: Souhlasím se vším, co řekla mamka (smích).
Marie: To nemůžeš dát chvíli pokoj! Buď mi říkáš mamko, nebo Maruš (káravě)… naschvál si děláš srandu…

Petře, proč nejsi schopen svou ženu oslovovat jejím jménem?
Petr: (směje se) Rád si ji dobírám.
Marie: (rázně) No vidíš, neštval by tě?

Prosím vás oba o konkrétní odpověď: „Mamka“ a „taťka“ od kdy???
Marie: Od narození syna, logicky vyplynulo, že jsem mu před dítětem říkala „tatínku“. Ale když náš syn odrostl, nepovažovala jsem za normální v takovém hloupém trendu pokračovat!
Petr: Tak určitě, Maruš má vždycky pravdu (smích).
Marie: Proč si mě musíš pořád dobírat?
Petr: Ale maminko (jemně)… No jak ji mám teda oslovovat, když je okamžitě oheň na střeše? Vždyť na oslovení Maruš nic není, ne? Vždyť se tak jmenuješ (směje se).
Marie: (zvyšuje hlas) Já se ale Maruš nejmenuju! Jsem Marie, a ta tvoje intonace mě dohání k šílenství!
Petr: (hlasitě se směje a hladí psa) No jo, no… maminko!

Petře, proč Marii neustále provokuješ?
Petr: (smích) Co se škádlívá….
Marie: Pokud to tak Petr cítí, je to fajn, ale štve mě! Já nejsem jeho maminka!

Prosím o klid… soustřeďte se na další otázku: A co při sexu? To se jmény neoslovujete?
Marie: Při sexu křestní jména nepoužíváme (rázně).
Petr: Maminka si prdlajs pamatuje… (směje se a dál hladí psa).

Takže „taťko, pojď na to, jste nikdy nepraktikovali?
Marie: Ne (klidně).
Petr: Nedáte si pivo?

Děkuji Vám za rozhovor!
Marie a Petr dvojhlasně: Máš zač (smích)… a hlavně ty naše odpovědi uprav!

Jak je to ve vaší společné domácnosti, milé čtenářky-maminky? Poznáváte se? :) Diskuze pod článkem je vám k dispozici.

Čtěte také:

Reklama