Můj táta byl jedinečný člověk. Hodný, milý, neublížil by ani mouše, měli jsme mezi sebou perfektní vztah.

Je to už více než 8 let a já zažila něco, s čím se nesrovnám do konce svého života. Bylo krásné léto, léto roku 1998 a já si užívala dovolenou. Jezdili jsme s dětmi na kolech a to ráno jsme právě snídali a vymýšleli další prázdninový den, když zazvonil telefon. Zvedla jsem ho a v něm se začaly ozývat podivné zvuky, chroptění, šustění, vzdychání, zkrátka všechno možné, jen ne nějaká řeč. Neustále jsem vyvolávala - Kdo je tam? Haló? Ale nic kloudného se neozývalo... snad jen po chvíli nějaká slova, útržky...  předala jsem přes stůl sluchátko dceři a udělala na ni gesto, že nerozumím, ať si poslechne ona, a ona mi též očima naznačovala, že nic neslyší. Předala mi němě sluchátko zpět a já pak už jen slyšela to nekonečné tů tů tů tů tů... jako kdyby se náhle telefon vyvěsil.

Pak jsme si s dcerou povídaly, co jsme slyšely - uvědomila jsem si, že jsem rozpoznala jakoby MAMINKO, MAMINKU... to slovo tam zaznělo, ale nedokázala jsem si upřesnit, v jakém pádě... Dcera zas slyšela, že když měla sluchátko u ucha, že tam někdo jakoby šramotí s papíry a něco jakoby padá... Najednou jsem si dala dvě a dvě dohromady, že se něco stalo mému tátovi, který byl to léto tak trochu nemocný s tlakem a srdíčkem. To šustění papírů a padání čehosi jsme braly, že to bylo u dědova stolu, na kterém měli doma telefon, měl tam různá lejstra a stojánek s tužkama... najednou mě přepadla hrozná úzkost, že je sám doma, že se mu udělalo špatně, že mi chtěl volat, ale nemohl nic říct, nebyl schopen slova... prostě jedno k druhému, protože ten "hlas" v tom telefonu byl takový, jako kdyby někdo někoho škrtil a on nemohl mluvit... prostě to nejde popsat, to se musí slyšet a věřte mi, že já tohle budu slyšet celý život!

Řekly jsme si s dcerou, že děda už asi nemohl nic říct, spadlo mu sluchátko, svalil se k zemi a teď tam někde leží...

Okamžitě jsem volala svému příteli do práce, vylíčila mu v pláči situaci a ten rychle přijel a jeli jsme k našim domů. Protože to léto chodili každý den na zahrádku a poté také na chalupu do nedaleké vesničky, kde ještě bydlela tátova sestra, mysleli jsme si, když nikdo neotvíral po našem zvonění, že máti šla třeba na tu zahrádku nebo nakoupit a táta zůstal doma sám. Jenže já klíče od jejich bytu neměla, na zahrádce, kam jsme sjeli, nikdo nebyl, vše bylo zavřené, sousedi o nich nevěděli a auto, které bylo prý ráno na parkovišti, už tam nebylo... Volali jsme na chalupu, ale teta nám řekla, že je sice očekává, ale že ještě nepřijeli.

Přítel tedy navrhl, že zavolá hasiče, aby otevřeli byt. Ti přijeli v celé své jednotce, akce jak ve filmu, vysílačky, hluk na chodbě a dobývali se do bytu. Zjistili ale, že je zamčeno, a ptali se mě, jestli je možné, aby tam táta byl zamčený, což jsem vyloučila, protože naši se, když byli doma, nikdy nezamykali.

Akce skončila neúspěšně a asi po hodině jsem opět volala na chalupu a teta mi řekla, že naši právě přijeli. Když jsem se ptala na tátu, zda je s ním vše v pořádku, tak řekla, že ano, a jestli ho chci k telefonu. V tu chvíli mi spadl takový balvan ze srdce, že jsem byla spokojená, že je vše v pořádku, a víc mě nezajímalo. K telefonu jsem ho nechtěla.

Ségra se ho večer po příjezdu z chalupy domů ptala, jestli mi ráno volal, ale on to popřel. Prý se jen tak divně usmíval. Když našim říkala, jaký jsem měla o tátu strach a co se všechno za jejich dveřmi ten den odehrávalo, tak táta jen nečinně poslouchal, jakoby byl duchem někde jinde. Ten večer už jsem s ním nemluvila, přijeli z chalupy pozdě a já bydlela jinde.

Druhý den v poledne zvonil u nás znovu telefon. Bála jsem se ho vzít, protože mi každý říkal, že se buďto někomu včera udělalo špatně a chtěl si zavolat pomoc a spletl si čísla... a pak třeba umřel (ještě mi kamarádky radily, ať se dojdu druhý den podívat do města, jestli nezemřel nějaký děda) anebo, že si ze mě včera někdo vystřelil, nějaký úchyl, a ten by pak mohl volat znovu...

Ale byla to máma a v pláči mi řekla, že táta umřel... Umřel tiše na své zahrádce, lehl si tam na gauč, protože se mu cestou udělalo špatně. Když ho tam máma našla, myslela si, že spí... Už nebylo pomoci.

Dodnes si vyčítám, proč jsem s ním nechtěla v tom telefonu, jak dojel den předtím na chalupu, mluvit, ale asi to tak mělo být. Dodnes nevím, kdo mi den před jeho smrtí volal, byl to on? Chtěl se se mnou rozloučit? Chtěl mi říct, abych se dobře starala o maminku? Bylo mezi námi pouto, které mezi nikým jiným nebylo?

Známí mi poradili, ať si zajdu na Telecom a nechám si vytáhnout výpisy o hovorech. Nechala jsem si vytáhnout z čísla od našich a byla na 99,9% přesvědčená, že tam ten hovor k nám bude... Nebyl. Kdo mi tedy volal?

Nicméně - jedno vím jistě - tátu jsem měla nadevšechno ráda a dodnes se nedokážu s jeho odchodem smířit. A co víc - až po jeho smrti mi došlo, že jsem mu nikdy neřekla, jak moc ho mám ráda.

A proto - máte-li někoho opravdu rádi, řekněte mu to, dokud je čas. Já to svýmu tátovi bohužel řekla, až když už mě neslyšel....

Zluta


Děkujeme za nádherný a záhadný, i když smutný příběh.

Máte pravdu, svým blízkým bychom měly říct, když je máme rády. Protože pak může být pozdě... I když oni to obvykle vědí :-).

redakce@zena-in.cz

Reklama