Bulvár

Tatínku, chybíš mi!

Můj táta byl jedinečný člověk. Hodný, milý, neublížil by ani mouše, měli jsme mezi sebou perfektní vztah.

Je to už více než 8 let a já zažila něco, s čím se nesrovnám do konce svého života. Bylo krásné léto, léto roku 1998 a já si užívala dovolenou. Jezdili jsme s dětmi na kolech a to ráno jsme právě snídali a vymýšleli další prázdninový den, když zazvonil telefon. Zvedla jsem ho a v něm se začaly ozývat podivné zvuky, chroptění, šustění, vzdychání, zkrátka všechno možné, jen ne nějaká řeč. Neustále jsem vyvolávala - Kdo je tam? Haló? Ale nic kloudného se neozývalo... snad jen po chvíli nějaká slova, útržky...  předala jsem přes stůl sluchátko dceři a udělala na ni gesto, že nerozumím, ať si poslechne ona, a ona mi též očima naznačovala, že nic neslyší. Předala mi němě sluchátko zpět a já pak už jen slyšela to nekonečné tů tů tů tů tů... jako kdyby se náhle telefon vyvěsil.

Pak jsme si s dcerou povídaly, co jsme slyšely - uvědomila jsem si, že jsem rozpoznala jakoby MAMINKO, MAMINKU... to slovo tam zaznělo, ale nedokázala jsem si upřesnit, v jakém pádě... Dcera zas slyšela, že když měla sluchátko u ucha, že tam někdo jakoby šramotí s papíry a něco jakoby padá... Najednou jsem si dala dvě a dvě dohromady, že se něco stalo mému tátovi, který byl to léto tak trochu nemocný s tlakem a srdíčkem. To šustění papírů a padání čehosi jsme braly, že to bylo u dědova stolu, na kterém měli doma telefon, měl tam různá lejstra a stojánek s tužkama... najednou mě přepadla hrozná úzkost, že je sám doma, že se mu udělalo špatně, že mi chtěl volat, ale nemohl nic říct, nebyl schopen slova... prostě jedno k druhému, protože ten "hlas" v tom telefonu byl takový, jako kdyby někdo někoho škrtil a on nemohl mluvit... prostě to nejde popsat, to se musí slyšet a věřte mi, že já tohle budu slyšet celý život!

Řekly jsme si s dcerou, že děda už asi nemohl nic říct, spadlo mu sluchátko, svalil se k zemi a teď tam někde leží...

Okamžitě jsem volala svému příteli do práce, vylíčila mu v pláči situaci a ten rychle přijel a jeli jsme k našim domů. Protože to léto chodili každý den na zahrádku a poté také na chalupu do nedaleké vesničky, kde ještě bydlela tátova sestra, mysleli jsme si, když nikdo neotvíral po našem zvonění, že máti šla třeba na tu zahrádku nebo nakoupit a táta zůstal doma sám. Jenže já klíče od jejich bytu neměla, na zahrádce, kam jsme sjeli, nikdo nebyl, vše bylo zavřené, sousedi o nich nevěděli a auto, které bylo prý ráno na parkovišti, už tam nebylo... Volali jsme na chalupu, ale teta nám řekla, že je sice očekává, ale že ještě nepřijeli.

Přítel tedy navrhl, že zavolá hasiče, aby otevřeli byt. Ti přijeli v celé své jednotce, akce jak ve filmu, vysílačky, hluk na chodbě a dobývali se do bytu. Zjistili ale, že je zamčeno, a ptali se mě, jestli je možné, aby tam táta byl zamčený, což jsem vyloučila, protože naši se, když byli doma, nikdy nezamykali.

Akce skončila neúspěšně a asi po hodině jsem opět volala na chalupu a teta mi řekla, že naši právě přijeli. Když jsem se ptala na tátu, zda je s ním vše v pořádku, tak řekla, že ano, a jestli ho chci k telefonu. V tu chvíli mi spadl takový balvan ze srdce, že jsem byla spokojená, že je vše v pořádku, a víc mě nezajímalo. K telefonu jsem ho nechtěla.

Ségra se ho večer po příjezdu z chalupy domů ptala, jestli mi ráno volal, ale on to popřel. Prý se jen tak divně usmíval. Když našim říkala, jaký jsem měla o tátu strach a co se všechno za jejich dveřmi ten den odehrávalo, tak táta jen nečinně poslouchal, jakoby byl duchem někde jinde. Ten večer už jsem s ním nemluvila, přijeli z chalupy pozdě a já bydlela jinde.

Druhý den v poledne zvonil u nás znovu telefon. Bála jsem se ho vzít, protože mi každý říkal, že se buďto někomu včera udělalo špatně a chtěl si zavolat pomoc a spletl si čísla... a pak třeba umřel (ještě mi kamarádky radily, ať se dojdu druhý den podívat do města, jestli nezemřel nějaký děda) anebo, že si ze mě včera někdo vystřelil, nějaký úchyl, a ten by pak mohl volat znovu...

Ale byla to máma a v pláči mi řekla, že táta umřel... Umřel tiše na své zahrádce, lehl si tam na gauč, protože se mu cestou udělalo špatně. Když ho tam máma našla, myslela si, že spí... Už nebylo pomoci.

Dodnes si vyčítám, proč jsem s ním nechtěla v tom telefonu, jak dojel den předtím na chalupu, mluvit, ale asi to tak mělo být. Dodnes nevím, kdo mi den před jeho smrtí volal, byl to on? Chtěl se se mnou rozloučit? Chtěl mi říct, abych se dobře starala o maminku? Bylo mezi námi pouto, které mezi nikým jiným nebylo?

Známí mi poradili, ať si zajdu na Telecom a nechám si vytáhnout výpisy o hovorech. Nechala jsem si vytáhnout z čísla od našich a byla na 99,9% přesvědčená, že tam ten hovor k nám bude... Nebyl. Kdo mi tedy volal?

Nicméně - jedno vím jistě - tátu jsem měla nadevšechno ráda a dodnes se nedokážu s jeho odchodem smířit. A co víc - až po jeho smrti mi došlo, že jsem mu nikdy neřekla, jak moc ho mám ráda.

A proto - máte-li někoho opravdu rádi, řekněte mu to, dokud je čas. Já to svýmu tátovi bohužel řekla, až když už mě neslyšel....

Zluta


Děkujeme za nádherný a záhadný, i když smutný příběh.

Máte pravdu, svým blízkým bychom měly říct, když je máme rády. Protože pak může být pozdě... I když oni to obvykle vědí :-).

redakce@zena-in.cz

   
19.10.2006 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [14] Zluta [*]

    velka-dasa: tak teď mě úplně zamrazilooooo, to je opravdu síla! Ale po mé zkušenosti už takovýmto nadpřirozeným věcem věřím

    superkarma: 0 20.10.2006, 06:36:19
  2. avatar
    [13] Zluta [*]

    bokul: a to taky byla pointa celého příběhu - abychom si to zavčasu uvědomili a tomu dotyčnému to řekli. Já vím, že většinou o tom ta druhá strana ví i bezeslov, ale ... umět říct do očí - mám tě rád/a je někdy docela umění. Nebojme se toho

    superkarma: 0 20.10.2006, 06:34:34
  3. avatar
    [12] velka-dasa [*]

    mám podobnou nevysvětlitelnou zkušenost s telefonem.V den kdy nám odpoledne zemřela máma(moje tchyně) začal v noci zvonit tchánův mobil a někdo se tam smál jako o život,přijala jsem hovor a zavěsila jsem.Ráno jsem chtěla na to číslo zavolat a říct dotyčné osobě o nevhodném vtipu.číslo a archívu přijatých hovorů nebylo...

    superkarma: 0 19.10.2006, 21:06:48
  4. avatar
    [11] bokul [*]

    Tvuj pribeh je smutny a zaroven pekny. S mym pribehem, ktery nosim v srdci ma jedno spolecne - taky jsem to tatovi nestacila rict :-(

    superkarma: 0 19.10.2006, 15:18:08
  5. avatar
    [10] hašlerka [*]

    Zluta: úplně mi běhá mráz po zádech...
    Tatínek určitě věděl, co k němu cítíš.

    superkarma: 0 19.10.2006, 14:07:50
  6. avatar
    [9] zuzzik22 [*]

    Zluta: njn ale stalo se a to ma este 4 sourozence a ti este zijou ale uz je to takovy divny dyz tam jedem za babickou. ona je teda zlata ale bydli vlastne s jeho sestrou . ted sme tam zrovna byli o vikendu tak sem si tam sedla na louku a vzpominala bylo mi na jednu stranu smutno a na jednu strasne dobre ze sem mela to stesti tam to svy detsvi z casti prozit atd. to je proste na dlouhy povidani aja tu nechci nekoho timhle odradit.
    Nekdy si rikam ze je nahore a ze me brachu a mamu hlida, podle me neco na tom bude. a jak rekla jeho maminka tak kazdej tam nahore mame tu svoji svicku a kazda hori a kazda zhasne u kazdho je to jinak, ale proste neco v tom smyslu ze clovek uz to ma malinko v tom nebi dany...

    superkarma: 0 19.10.2006, 13:24:26
  7. avatar
    [8] Zluta [*]

    zuzzik22: díky za podporu a vracím Ztratit někoho blízkého o vánocích je hrozné. Každý rok o vánočních svátcích,když jdu městem a vidím viset nějaké parte, tak si říkám - kdyby byl opravdu Bůh, tak by tohle o Vánocích nemohl dopustit

    superkarma: 0 19.10.2006, 13:14:12
  8. avatar
    [7] Helik [*]

    zuzzik22:

    superkarma: 0 19.10.2006, 13:13:33
  9. avatar
    [6] janynka76 [*]

    zuzzik22:

    superkarma: 0 19.10.2006, 13:12:02
  10. avatar
    [5] zuzzik22 [*]

    je to smutný, ale takovy je zivot. me bylo 13 a brachovi 6 dyz nam tata umřel.
    V sobotu vecer sme byli jeste u jeho maminy blbli sme dovadeli, a v nedli rano 19.12.1993 uz se nevzbudil. jen vim ze sem ho slysela este kaslat ale to bylo asi jak ho doktori ozivovali. Od tý dobu nemusim Vanoce, protoze ty co nasledovali byli fakt hodne smutný.
    Někdy si rikam jakej by byl asi ted kdo vi.....

    superkarma: 0 19.10.2006, 13:05:07
  11. avatar
    [4] Helik [*]

    to je smutny

    superkarma: 0 19.10.2006, 12:52:01
  12. avatar
    [3] janynka76 [*]

    To je smutný , škoda, že jsi s ním nemluvila , asi by to pro tebe ještě po osmi letech nebylo tak bolestivé

    superkarma: 0 19.10.2006, 12:51:17
  13. avatar
    [1] kočanda [*]

    on u rčitě věděl co k němu cítíš a možná se právě proto s tebou přišel rozloučit

    superkarma: 0 19.10.2006, 12:48:33

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme