Vztahy

Tatínkova princezna

Nikdy jsem nebyla tatínkova princezna. Neznamená to ale, že by se ke mně táta nechoval jako k dceři a jednal se mnou jako s klukem. Dokázal si užít příležitosti, kdy mi oblékl růžové šatičky s volánkama a ruku v ruce se mnou jako pyšný otec vyrazil do ZOO.

Jeho přístup ke mně a o tři roky mladšímu bratrovi byl stejný. Když si s námi hrál, tak s oběma, stejně tak když nám něco vysvětloval, byli jsme pro něco oba človíčci, které by měl do života připravit, aniž by mezi námi dělal rozdíly. Nikdy se nestalo, že by mě od nějaké činnosti odrazoval nebo ji označil za chlapskou, kterou bych dělat neměla, nebo dokonce nesměla.

femČasto jsme slýchali: „Když něco neumíš, musíš se to naučit!“

Nebyla v tom ale nikdy výčitka…

Následovalo pak školení, jak danou věc zvládnout, jak si poradit.

Pak přišla na řadu „praxe“: „Tak, a teď ty.“

Jeho přístup byl výborný, nikdy v životě jsem se nebála pustit se do něčeho, co jsem neznala, co jsem nikdy nedělala. V životě mě nenapadlo, jak zvládnu to či ono, jak si poradím s tou či onou situací, nikdy jsem se dopředu netrápila. Neměla jsem obavy ze své budoucnosti, práce a samostatného života.

Bratr to, co se naučil díky tátově výchově, využije jako chlap ještě dvakrát tolik co já. Pustí se do čehokoliv bez obav a strachu z neúspěchu. Když se něco nepovede, musí se to udělat zkrátka znova nebo jinak.

Naprostým opakem je moje kolegyně Klára. Jsme takové protipóly. Obě se máme od druhé co učit.

fem„Já jsem byla vždy tatínkova holčička. Nepustil mě k žádné činnosti, která nebyla pro děvče „vhodná“. Staral se o mě, byla jsem jeho milovaná Klárinka, o kterou je třeba pečovat. Došlo to tak daleko, že jsem často nemusela dělat ani ty „holčičí“ práce. Táta připravil večeři, abych se zbytečně nevytrhovala od čtení, protože vzdělání byla snad jediná věc, na které opravdu bazíroval.

Ještě na gymnáziu mě pronásledoval panický strach z toho, jak budu sama jednou „fungovat“, jak se o sebe postarám. Říkala jsem si, že si nejspíš budu muset najít nějakého bohatého partnera, který o mě bude pečovat místo rodičů. Když mě v devatenácti odvezli na kolej, stála jsem ve dveřích se slzami v očích, pozorovala odjíždějící auto a říkala si: „Co já tady budu proboha SAMA dělat?“ Vidím to jako dneska.

Celé to má ale jednu velkou nevýhodu: to, co nikdy táta nepožadoval ode mě, požaduje od každého mého partnera. Jeho dcera nemůže chodit jen tak s někým. Vždyť ona je ta, která si sama neporadí, která je v dnešním drsném světě na všechno sama a potřebuje ochrannou ruku a lehké vedení...“


Každá jsme úplně jiná. Já nemám problém s ničím, čímž si trošku šlapu po štěstí v partnerském životě, Klára je tak trošku stále tou princeznou (nikoliv naivní) a ženou, která se o sebe postarat sice dokáže, jen k tomu občas potřebuje ještě někoho dalšího. V současné době zcela paradoxně právě... mého bratra. :)

   
01.03.2010 - Láska a vztahy - autor: Linda Wimmerová

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme