Dobrý den redakci i čtenářkám Ženy-in!

Kdybych chtěla na svého tátu vzpomínat, draly by se mi do očí slzy, protože před pár roky umřel. Dnes možná chápu, proč lidé dělají legrace, hlouposti... Abychom, když umřou, se měli  při vzpomínce na ně čemu smát a nemuseli brečet.

Život je sám o sobě dost smutný a já bych chtěla při jedné veselé historce tatínka vzpomenout takového, jaký byl. Tvář měl sice větší část dne nabručenou, za to uvnitř byl šťastný, úsměvný člověk.

Bydleli jsme v družstevním domě, kde tatínek dělal důvěrníka, jak se kdysi říkalo. Lidé se mu zdůvěřovali, měli ho rádi, o všem s nimi diskutoval a rád každému pomohl. Nad  námi bydlel starý pan, bývalý celník, který se ve svém volném čase věnoval růžím před barákem. Nikdo se nesměl na růžičku ani podívat, natož ji utrhnout. Hlídal z okna i v noci.

Doslova noční pohotovost držel vždy den před vysvědčením. Rádoby vzorní školáčci, kteří do poslední chvíle věřili, že se horší známky na papíru promění v lepší, chodili po půlnoci či za ranního úsvitu krást nádherné růže. A on je vždy nachytal. Potom z toho dlouho žil a hlavně vše vyprávěl mému tátovi, protože ho měl moc rád. Oslovoval ho SOUSEDE, a co je to dnes za mládež, umíte si představit jeho nadávky.

My jsme zahradu s růžemi měli kousek od domu, potom i pěkné vysvědčení, a také jsme nebyli zvyklí krást. Když roky přecházely, starý pan vždy našemu tátovi říkal stejně starou písničku, jen s tím rozdílem, že nekradl Petr, ale zase Pavel. On totiž všechny poznal.

Jednou jsem uviděla v tátových očích záblesk nápadu. Řekl, že až bude půlnoc před vysvědčením, dá si na hlavu rádiovku do očí, staré nádražácké kalhoty, starou bundu, holínky, bude napadat na nohu a půjde krást růžičky. Počká, až bude starý veterán v okně, a půjde na věc. Jak řekl, tak udělal.

Mamka plná mravů nadávala, ať nedělá ostudu, my jako děti se smály jeho skvělému nápadu a byly za oknem, když v tom se spustilo sousedovo láteření...

Otec utrhl růžičku, neboť o tu vlastně vůbec nešlo, mávnul na něho a pajdavým krokem šel od baráku daleko do něj. Obešel celý okruh, v blízkém lesíku se oblékl do svého a vrátil se domů. Těšil se na ráno, až důchodce zazvoní a bude mu povídat o nočním zlodějíčkovi růží.

A tak se i stalo. Celník s plnou pusou volal do dveří na mého milovaného a věrohodného tatínka: ,,Sousede, kdybys věděl, koho jsem v noci viděl. Já ti ho vůbec neznám, a chtěl krást moje růžičky...." Vyšetřování, jehož se účastnil i můj tatínek, trvalo opravdu hodně dlouho. Muselo se přeci zjistit, kdo měl na růžičky zálusk.

Nikdy se na to nepřišlo, jenom my doma víme, jak to tenkrát skutečně bylo.

Nechtěla jsem brečet, a tečou mi slzy po tváři, ale od smíchu. ,,Vidíš, tati, člověk má dělat za života hlouposti, aby na něho druzí mohli vzpomínat se slzami v očích!"

Loučí se s Vámi pro slzy nevidící
Ema K.


Děkujeme za krásný a vtipný příběh :).

Váš tatínek byl tedy koumal :)...

redakce@zena-in.cz

Reklama