píše naše čtenářka s nickem pateta, takže před objektivem byla jako doma. Nicméně, jednou před ním dokonce omdlela. Více prozrazovat nebudu, to už se dočtete v jejím příspěvku

Protože měl otec, manžel , dnes i dospělé děti i vnučky zálibu ve fotografování, nikdy jsem se až na pár okamžiků s kamerou k fotografování nedostala. O to víc mě strkali před objektiv. Až do období mé rané dospělosti jsou fotky ke koukání, naše svatební foto dlouho viselo ve výloze ateliéru, bylo už v té době novinkou - barevné. Dnes říkám, že babky každou fotku zkazí.

První moje fotky jsou nedokonalé, jaké bylo tehdy ve válce technické vybavení a tatínek se na mně vlastně fotit učil. Dnes mají jen „historickou“ hodnotu. Dokud jsem byla jedináček, neobešlo se nic bez fotek se mnou. Později se tatínkův foťák obracel více na sourozence. Přelomem bylo, když tatínek koupil první barevný film. Bylo to v létě a tak jsme se vypravili do Poděbrad do parku v pestrém oblečení. Dá se říci, že se fotky dost vydařily a dokonce jedna z nich uspěla v jakési soutěži.

U fotografa jsem byla jen párkrát, hlavně jednou s dortem a asi v 15 letech jako drůžička na svatbě. To byla ale doslova muka! Fotograf neskutečně dlouho aranžoval sedíci pár včetně záplavy textilu na nevěstě, opakovaně vše kontroloval v hledáčku a zase rovnal a rovnal. Nezapomněl pokaždé říci :“Úsměv!“My s bratrancem stáli jako sloupy, tváře už v křeči a pořád tomu nebylo konce. Já dlouhé šaty, nové lodičky, vydýchaný vzduch v malinkém ateliéru a když by bývalo šlo focení do finále, praštila jsem sebou přes nevěstu, ženicha i tu jejich naaranžovanou kyticí s aspoň 50 věnečky.

Pak muselo stačit nafocené a zbytek fotek byli jen novomanželé.

Později jako třídní učitelka jsem byla focená s dětmi. Bývalo zvykem, že nás chodil fotit jeden tatínek, nikdy jsme nevěděli, kdy přijde, pracoval na směny a tedy jsme se nemohli ani naparádit. I stalo se, že JÁ jsem na 3 fotkách po 3 roky byla v jedněch šatech.(K vzteku,ne, děvčata?)

Ještě jako studentka jsem někdy pomáhala tatínkovi s výrobou fotek, koupala jsem je v různých vývojkách a ustalovačích. V té době tatínek fotil pro policii dopravní nehody a co se v noci nafotilo, muselo být rychle hotovo .Tehdy jsme si připadala jako středověký alchymista nebo vyvolávač duchů. Utekla jsem od té pomoci jednou, když se „vyvíjela“ fotka oběšence .Pak jsem pomoc odmítala. Naše děti i vnoučata mají bohatou zásobu fotek v počítači.

Když jsme prodávali dům po rodičích, vzala jsem si jen fotografie. Mám vzpomínku větší než cokoli jiného. Potomci tak mají možnost poznávat i své prapra....

Dnes už mám zadanou manželovu i svou fotku na pomník, až jednou....chci se pořád „koukat“ na svět.

pateta

Milá pateto, vy jste tedy drsanka, ale já vás obdivuji

text nebyl redakčně upraven

Co vy a fotky, milé ženy-in?

  • Fotografujete se rády? Myslíte si, že jste fotogenické? Vypadáte na fotkách lépe než ve skutečnosti?

  • Jak vypadáte na fotkách na dokladech? Také se nepoznáváte, když se podíváte na občanku nebo řidičák?

  • Máte nějakou fotku, kdy se sama sobě líbíte? Mohla byste nám ji ukázat a pochlubit se.

  • Máte nějakou fotku, na které se šklebíte, spíte, nebo tváříte nějak komicky? Máte odvahu nám ji poslat?

  • Napište nám, jak jste na tom před objektivem. Jste tam jako doma, nebo spíš mizíte?

  • Já už jsem vám svoji fotku ukázala, teď je řada na vás

Na vaše příspěvky a fotečky se moc těším na adrese: redakce@zena-in.cz

 

 

Reklama