Reklama
Celý den přemýšlím, zda vám tento příběh mám napsat či ne...
Mám dnes v práci volněji a pěknou zimu, tak se choulím u PC a čtu vás.
Je to druhý příběh, který vám napíši.
 
Odmala jsem byla divné dítě. Bratr, o němž jsem se zmínila v minulém příspěvku a zemřel, nikdy podobné problémy neměl.
 
Měla jsem děsivé sny, křičela ze spaní, děsila rodiče, a ty sny se začaly někdy kolem puberty druhý den plnit!
 
Nejhorší zážitek byl, když se mi zdálo o tatínovi. Na půdu jsme měli dřevěné schody, poslední dole byl z poctivého kamene. A právě na tom schodě jsem viděla stát tatínka, držel v ruce kabát a byl celý od krve.
Začala jsem křičet ze spaní, vzbudila křikem rodiče i sebe. Ráno jsem mamince sen vyprávěla, a ta celá vyděšená jen říkala: „Kde se to, holka, v tobě bere, všichni jsme normální"...
 
V 10 hodin dopoledne se tatínek rozhodl, že vymaluje chodbu. Na půdě měl starý kabát, tehdy bílil vápnem, na tyto účely. Šel pro něj, cestou ze schodů na něj šlápl, spadl dolů a hlavou rovnou na ten kamenný schod. Ležel v tratolišti krve. Celá rodina, bydleli jsme s babičkou a dědou, se seběhla, a krve by se v nikom nedořezal. Jediná akceschopná, tehdy 14ti letá, jsem byla já, díky snu! Doběhla jsem do vesnické telefonní hovorny přivolat lékaře.
 
Nebudu popisovat, co bylo potom, lékaři nedávali žádnou naději, a pak -díky zlomenině spodiny lebeční a krvácení do mozku to vypadalo, že již tatínek nebude normální.
 
Žije dodnes, těší se dobrému zdraví, je mu 76 let, lékaři tehdy jeho uzdravení považovali za zázrak a přežil i svého syna, tehdy desetiletého.
 
Kaylie
Tak to je silná káva. Vydržely vám tyhle schopnosti až do dospělosti? Slyšela jsem, že se podobné jevy někdy u citlivých lidí objevují právě v souvislosti s pubertou, pak ale zase odezní - často se prý ztrácejí po porodu.