Před pár lety jsem v centru Prahy vypomáhala prodávat v prodejně s luxusní koženou konfekcí. Za celý rok jsem zažila tolik srdcervoucích příběhů, že by čtenářkám zde puklo srdce.

Chodily zde Rumunky s prosbou, že mají doma 4 děti a ty nemají co jíst a podobně. Zajímavé vždy bylo, že začaly s prosbou, že chtějí stokorunáčku, pak jim mnohdy stačila i obyčejná dvacka. Já byla už tak otrlá, že jsem vyslechla jejich příběh, ale to bylo všechno.

Řekla jsem jim, že mám sama málo peněz a v obchodě si jen přivydělávám, na živobytí a studium.

K slzám mně však dojal příběh muže, podvodníka. Vstoupil do prodejny, že mu došel benzín a má v autě dvě malé děti, které pláčou. Zda si může jen opláchnout ruce. To jsem mu dovolila, ale divné bylo to, že žádné auto na ulici, kde byl zákaz parkování, nestálo.

Vteřinová obranná reakce mně napověděla: „Děvče zlaté, to je podvodník, přišel krást." A opravdu. V místnosti, kde si umýval ruce, byl i menší sklad. Po něm, těsně v závěsu do prodejny, přišel jeho komplic, a ten opravdu začal krást. Když jsem hlídala, jak si podvodník myje ruce, jeho komplic kradl. Hrůza.

Ukradl 2 kabáty a začal utíkat Žitnou ulicí. A tak skončila moje charitativní akce pro podvodníky všeho druhu. A tak už mně zcela jistě nechytí příběhy podvodníků za srdce.


 

To je hrozné, to máš pravdu. Věř ale, že svět se naštěstí neskládá jen z lidí těžících z lidského soucitu a pocitu sounáležitosti. Ti, kdo to opravdu potřebují, jsou stejně skuteční jako podvodníci.

Hlavu vzhůru a ke stratosféře hleď s optimismem. Přeji Ti krásný víkend. Míša

To byl smutný příběh. Máte veselejší? Dnes se celý den věnujeme tématu charita a pomoc druhým.

Vaše názory či osobní zkušenosti čekám na redakce@zena-in.cz. M.

Reklama