Zdravím všechny hudebníky a zasloužilé posluchače,
můj vztah k hudbě hodně ovlivnil táta, který mi k šestým narozeninám daroval klavír. Tehdy mi to přišlo úžasné, představovala jsem si, jak budu jednou koncertovat a sklízet potlesk. Ze začátku jsem měla soukromé hodiny, ale musela jsem přejít na „ZUŠku".

První tři roky to byla flákárna, vystřídala jsem tři učitelky a s tou poslední jsem zůstala doteď. V pátém ročníku jsem se vším chtěla praštit a přišlo mi strašně trapný účastnit se povinných besídek a klavírních večerů a cvičení jsem považovala za ztrátu času. Nakonec jsem to překousla a dokončila první cyklus.

Letos jsem ve čtvrtém ročníku druhého cyklu a připravuju se na únorový absolventský koncert. Jsem ráda, že mi naši nedovolili skončit. Myslím, že bych toho hodně litovala. Od loňska si s mou paní učitelkou tykáme a povídáme si nejen o klavíru. Takže tenhle článeček bych chtěla poslat hlavně jí, paní učitelce Nadě Kršjakové, a taky tátovi. Děkuju :-)

Wasabi


Tohle moje uši slyší velmi rády. Já měl na učitele docela štěstí, ten první mi vydržel celý první cyklus a až pak jsem hledal někoho dalšího, kdo by mi dal něco víc. Nakonec se ukázalo, že už je pozdě a virtuóz ze mě nebude. Tak jsem skončil na Ženě-in a dělám tu redaktora. Taky dobrý, ne?:-)

Reklama