Domácnost

Tanec s vlky


Co mě dojímá?

Zjišťuji, že čím jsem starší, tím víc snadněji se dojímám a navíc u scén, které by mě ještě před pár lety nijak zvlášť nezasáhly.

Jako malá jsem brečela nad knížkami, když si autor dovolil nechal umřít jakékoliv zvíře, ještě teď si pamatuju, jak jsem brečela u Švýcarského Robinsona, kde jednomu klukovi nějaký zvířecí kamarád umřel. Do háje, byl to orlík nebo ochočená puma? Už fakt nevím :-) Proslulý slzopudný příběh Bílý Bim černé ucho jsem protrpěla v knížce a když běžel v televizi, obcházela jsem ji velikým obloukem, nedokázala jsem tu hroznou nespravedlnost vůči chudáčkovi psovi prožívat znovu.

Navíc jsem schopná brečet znovu a znovu u stejného příběhu a na tom samém místě filmu, který vidím třeba podesáté. Spolehlivě mě pokaždé dostane scéna z Nekonečného příběhu, kde se malému indiánkovi v bažinách utopí kůň a on taky brečí a já řvu s ním jak kráva, a když se podívám vedle sebe, moje sestra má červené oči a bulí taky. Jsme plačky. Když jsem viděla Tanec s vlky, tak jsem zvládla válečné scény i zabíjení Indiánů, ale když si dovolili zastřelit Costnerovi jeho kamaráda vlka a koně, tak jsem to zase obrečela.

Jak jsem přece jen trochu dospěla, začala jsem se víc vciťovat i do lidských osudů. Brečím, když chudák dítě přijde o rodiče, ztrácí jednoho z nich po rozvodu, prostě jakékoliv ubližování členům rodiny si beru osobně, jako by se mě týkala. Výjimečně  mě dostane i patetická scéna jako závěr filmu Vyšší princip, kdy učitel po zavraždění dvou svých studentů prohlašuje, že z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem, a celá třída povstává. I teď při psaní mě to dojalo a mám mokré oči... jsem marná.

Ovšem velkolepé happyendy amerických filmů, kdy americký prezident zachrání celé lidstvo a pak to dorazí proslovem plným velkých slov o lásce k vlasti, síle lidského rodu atd., ze mě dostanou jen slzy smíchu.

Dojemnost scény prostě musí být správně nadávkována, jak se to s nějakou ingrediencí přežene, dokáže se hodně rychle přehoupnout přes tenkou hranu dělící ji od směšnosti a dojetí je v háji. Což je škoda, protože ta možnost, si jednou za čas beztrestně zaslzet, je dobrou terapií, takovou náplastí na situace, kdy bychom brečet chtěli, ale nemůžeme.

 

Chica

 

Milá Chico...film Tanec s vlky miluji. A ta scéna s koněm a vlkem je opravdu strašná. Viděla jsem to několikrát, ale pokaždé u toho brečím. A cítím při tom opravdovou lítost a bezmoc. Moc díky za Tvůj příspěvek..

 

Pište mi i vy - co vás dojímá, u čeho se spolehlivě rozpláčete... dneska tady totiž všichni bulíme, víte? Ale ne smutně... ale tak nějak hezky... tak, jak to umíme jen my, ženy....

 redakce@zena-in.cz

 

Na vaše dojáky se těší

   
22.07.2005 - Zvířátka - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [8] saruz [*]

    Na mně naposledy silně zapůsobil film Zelená míle.

    superkarma: 0 08.09.2012, 22:13:15
  2. avatar
    [7] femme [*]

    já zase dovedu probrečet celý "Vzkaz v láhvi"

    superkarma: 0 22.07.2005, 11:50:46
  3. avatar
    [3] Kelly [*]

    Jo, abych se přiznala, tak jeden film mě taky málem rozbrečel, měla jsem co dělat, abych se nerozbulila. Byl to film Apollo 13 a scéna, kdy při návratu - po odmlčení se během průletu atmosférou, se ohlásili, že žijí. To jsem byla naměko jak vaječina ...

    superkarma: 0 22.07.2005, 10:30:54

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme