Bulvár

Tančím, tančíš, tančíte

dance

 Známí pražští taneční mistři Zdeněk Řehák a Dušana Jirovská, kteří léta učí v taneční škole Národního domu na Vinohradech a Paláce Žofín v Praze, po odvysílaném pořadu StarDance zaznamenali značný nárůst zájemců o výuku společenského tance mezi dospělými nejen v kurzech pro začátečníky, ale i v kurzech pro pokročilé, pro které bylo potřeba vytvořit nový tzv. experimentální kurz, kde své dosavadní taneční dovednosti dále zdokonalují.  Tanec je pro ně součástí osobní realizace, koníček, aktivita, která neodmyslitelně patří k jejich životu. Náš dnešní rozhovor tedy bude čistě o tanci.

Když už jsme StarDance, vy jste nejen pomáhali „v zákulisí“, ale pak jste díky tomu získali klientelu řekněme z top managementu velkých firem….

Zdeněk Řehák: Pořad StarDance byl nejen o zábavě a příjemné podívané, dokázal ovlivnit taneční smýšlení široké veřejnosti a tanec přestal být pro mnohé nedosažitelným uměním. Soutěž dokázala, že hezky se pohybovat v rytmu hudby je schopen každý. Mnoho firem zařadilo výuku tance do programu firemních večírků. Významné firmy pořádají i vlastní plesy a nepřímo tím vyvíjejí tlak na své zaměstnance i management, aby se v tanci zdokonalovali. Znát základy tance začíná být společenskou nezbytností. Zvýšený zájem o soukromé lekce jsme zaznamenali mezi V.I.P. osobnostmi, politiky i vedení společností. Pod vlivem StarDance byl přirozeně i ples České televize. Našimi klienty se tehdy dočasně stali i někteří členové vedení ČT v čele s generálním ředitelem Jiřím Janečkem. 

Nakolik tedy StarDance přispěl k tomu, že se zvýšil zájem o společenský tanec nejen v top managementu firem, ale všeobecně o kurzy pro dospělé?

Dušana Jirovská: Dříve byly lekce pro dospělé spíše doplňkovou záležitostí. StarDance kurzy naplnil a přiměl taneční školu otevírat více kurzů základních, ale nově i dalších návazných. Lidé se z médií stále častěji dovídali, že společenský tanec má svoji roli a přesvědčili se, že i známí lidé, tancem dosud netknuti, kouzlu pohybu po parketě za doprovodu krásných melodií podlehli. Ať již jejich cesta ke konečnému výkonu byla jakákoliv, výsledek na obrazovce byl pozoruhodný.

Řada dospělých přijala výzvu a odhodlala se oživit vzpomínky z dávno zapomenutých tanečních, dohnat, co kdysi zanedbali nebo zapomněli a řekli si – pokud to dokázali oni, proč ne také my… StarDance mnoha lidem dodal odvahu  znovu začít a přihlásit se do kurzu. Častěji se sice nechá inspirovat dáma, ale motivace „když to dokázal tenhle herec/herečka, tak proč ne já“ tam je, a pomůže přesvědčit i jejich partnery.

tanec

Zdeněk Řehák: Naše spolupráce s Dušanou Jirovskou začala právě v období StarDance. Tehdy kurzy pro dospělé končili březnem. V současnosti je březen měsícem, kdy pro velký zájem zahajujeme další kurz, který prodloužil taneční sezónu až do června. Tento fakt je sám o sobě odpovědí na otázku, jak velkou vlnu zájmu o společenský tanec tento pořad vzbudil…

Proč jste vy začali tančit?  

Dušana Jirovská: Začátky mé taneční kariéry probíhali klasicky absolvováním tanečních kurzů, po kterých si mne na tanečním odpoledni, tehdejších „čajích“, vyhlédl chlapec a nabídl mi taneční partnerství. Nejistě jsem souhlasila, ale hned po prvních společných pokusech jsem poznala, že bych se tanci ráda věnovala na vyšší úrovni. Společenský tanec spolu se studiem se stal hlavní náplní mého tehdejšího života.

Zdeněk Řehák: Já jsem byl rozhodnut se svými spolužáky taneční kurzy neabsolvovat. Výchovným působením rodičů se naše opoziční skupina zmenšila na jednoho člena, a proto jsem se nakonec i já, den před zahájením tanečních, ocitl s maminkou v prodejně společenských oděvů. Do kurzů jsme nastoupili jako jeden muž. Naše soudržnost měla trvání do první „Prodloužené“, kdy kamarádi usoudili, že rodičům bylo vyhověno a život nabízí i jiná dobrodružství. Ocitl jsem se ve stejné situaci jako na začátku a přede mnou stálo rozhodnutí, zda držet partu nebo se vydat vlastní cestou. Dobrodružné aktivity s kamarády ve ztemnělých pražských uličkách a parcích jsem vyměnil za celoživotní promenádu v rozzářených sálech a na naleštěných parketech za doprovodu taneční hudby. Z dnešního pohledu vím, že má volba byla správná.

A co dnešní mladí – objeví se v tanečních nějaké talenty, nadšenci, drží se také parta v těch kroužcích, které pak vedete?

Zdeněk Řehák: Doba se opravdu značně změnila, ale k mládí nadšení patřilo vždy a na tom nic nezmění čas ani místo. S partnerkou pozorujeme jak zápal pro tanec, tak nově vznikající přátelské vazby. Kurzy navštěvují stovky žáků. Řadu z nich doprovázejí rodiče, kteří jsou udiveni, jak se dokáží jejich ratolesti ukáznit a udržet pozornost. Sami je nepoznávají a i nám se zdá, že dnešní mládež bere výuku s větší zodpovědností než generace před ní. Každým rokem se v kurzech vyčlení pár jedinců, pro které klasický tanec znamená víc, než pouhá společenská nutnost. Snaží se pochytit maximum, ptají se, žádají o radu a chtějí umět i něco navíc. Co je nejdůležitější, řídí se našimi radami a vše se i snaží aplikovat na parketu - taneční postavení, taneční držení, průběh pohybu.

Dušana Jirovská: Některé chlapce vídáme v kurzech opakovaně, mají zájem naučit se dobře tančit, procvičit si důkladně látku, ale i okouzlit dívky svým uměním. To se nezměnilo ani po letech.

Co považujete za větší úspěch – když podchytíte talent, nebo naučíte tančit nějaké zdánlivé nemehlo?

Dušana Jirovská: Naučit tančit téměř beznadějný případ potěší, dělá nám radost. Talentům se více věnujeme a snažíme se je posunout výše. Obě varianty jsou nám inspirací a dávají smysl naší práci.

A co soutěžní tanec? Je pořád potěšením?

Dušana Jirovská: Potěšením by měl zůstat. Dnes se soutěžní tanec přiblížil vrcholovému sportu a s tím je spojena i veliká dřina. Dnes dívce pro špičkovou úroveň nestačí pouhá průprava z rytmiky, dobrý partner a taneční mistr. Je nutná daleko širší příprava, často od útlého dětství, odpovídající zázemí, trenér a nemalé finanční prostředky. Soutěžní tanec je věkově omezen, ale pořádají se soutěže pro seniory, kde mohou i věkově pokročilejší páry předvést, že ještě zdaleka nepatří do tanečního důchodu.

Pokud jde o nás, nemáme podobné ambice, tančíme pro radost, udržení fyzické kondice a zejména pro svůj dobrý pocit, že umíme v kurzech pro děti i dospělé v ukázkách představit jednotlivé tance na solidní úrovni. Žáci mají hned mnohem lepší představu, co je možné se v tanečních naučit a kam směřovat svou snahu. Tanec i výuka nás stále baví a věříme, že se nikdy nezmění v rutinu.

Zdeněk Řehák: My s partnerkou jsme toho názoru, že lekci s žáky lze prožít nebo přežít. My prožíváme a odráží se to i na atmosféře. Rozdíl vnímáme v kurzech pro mládež a dospělé. Mladí lidé jsou většinou ze školy zvyklí, že je někdo bude motivovat, bude je vést a povzbuzovat. U dospělých pociťujeme naopak tlak směrem k nám, sami mají zájem se naučit, hůře snášejí neúspěch. Není výjimkou, že nás místo odpočinku o přestávce žáci vyhledají, aby se doučili nezvládnuté kroky. V poslední době jsme, zejména v hodinách pro dospělé, vyzýváni stále častěji k předvedení jednotlivých tanců. Z toho pramení i naše snaha o zdokonalování se. Nestačí jen domácí příprava, je potřeba si uspořádat své pracovní i soukromé záležitosti tak, abychom mohli pravidelně trénovat, podobně jako v našich začátcích.

Dušana Jirovská: Vrátím-li se hlouběji do vzpomínek na soutěžní tanec, musím přiznat, že i v naší době se nejlepší výkony neobešly bez dřiny a odříkání. Před závody jsme trénovali čtyřikrát, pětkrát týdně, dokonce i v neděli dopoledne před soutěží, pokud jsme se chtěli umístit a postoupit v taneční hierarchii o stupínek výš. Systém se trochu lišil, ale základ je i dnes stejný – od nejnižšího „Déčka“ do „Áčka“ až po mezinárodní třídu. Poháněla nás velká ctižádost a dosažené úspěchy. Byli jsme šťastní, když jsme vyhráli Mistrovství Prahy, ale už je to tak dávno, že mi přijde úsměvné na podobné zážitky vzpomínat .         

Jen se přiznejte, jaké ceny si doma ještě schováváte a do jaké kategorie jste se až vypracovala?

Dušana Jirovská: Se svým partnerem jsem soutěžila v mezinárodní třídě, čehož jsem si nesmírně považovala. Tehdy šlo o velmi elitní záležitost, i když se do ciziny jezdilo málo, vlastně téměř vůbec ne… Ale podívali jsme se například do Berlína… východního.

Asi nejvýše bych stavěla úspěchy na konci sedmdesátých let - účast ve druhém finále mezinárodní soutěže v Karlových Varech a třetí místo na mistrovství mezinárodní třídy v Praze. Toho si opravdu dodnes velmi cením. Tím, že jsem se opět vrátila k tancování, zpětně prožívám radost z možností, které mi byly dopřány. Mám pocit, že jsem v určitém období dosáhla úspěchů, po kterých člověk toužil, i když byli kolegové, kteří byli ještě lepší.

Zdeněk Řehák: Já jsem tančil o třídu níž, než Dušana, v Áčku. Nestihl jsem mezinárodní třídu, mou velice krátkou kariéru tanečníka přerušila vojna… Vlastně jsem všech svých soutěžních úspěchů dosáhl před vojnou.  Nečekala mne vojenská služba v žádném Armádním souboru písní a tanců, ale hranice… a bylo po tanci. Dušana s partnerem nejvíce zářili, když jsem já sloužil v lesích daleko od veškerého společenského života. Po návratu jsem měl se svojí výškou bezmála dvou metrů problém sehnat partnerku. Podařilo se, ale sotva jsme se vypracovali, lékař jí tančit ze zdravotních důvodů zakázal. Tím i pro mne soutěžní tanec skončil, ne však další angažovanost v tanečním světě.

Přijal jsem nabídku velmi známého pražského tanečního mistra Jana Nekoly působit jako trenér a věnovat se nadějným párům. Za svůj trenérský úspěch považuji například dosažení mezinárodní třídy u svých svěřenců. Co mi nebylo dopřáno osobně, dokázal jsem zprostředkovaně. Stalo se, že na soutěž do Holandska se nominovaly čtyři páry, z nichž tři jsem trénoval, což bylo pro mne velké uspokojení.

Postupně jsem vystřídal všechny pozice až po tanečního mistra. Sedmnáct let jsem vedl taneční skupinu, vytvářel choreografie a připravoval taneční vystoupení pro různé akce i komerční vystoupení souboru, např. na „Plese Květů“, tehdy prestižní ples pražské honorace, Zahradnické plesy a další. Každou taneční sezónu jsme absolvovali kolem šedesáti vystoupení. Dnes se ani tolik plesů v Praze nekoná.  Já jsem tedy nepokračoval cestou aktivního tanečníka, ale přirozeným vývojem jsem se vydal na dráhu lektorskou. 

Děláte to na plný úvazek, nebo…

Zdeněk Řehák: Měl jsem štěstí, že jsem mohl pozorovat práci znamenitých tanečních mistrů zblízka již od šestnácti let a postupem času formovat své názory. Poznal jsem taneční mistry na tzv. plný úvazek, tedy asi pět až šestkrát v týdnu pět hodin večerní výuky a po zbytek dne lákavé volno. Minulá doba ale příliš pánům ve fraku nepřála a většina tanečních mistrů měla raději i svá civilní zaměstnání. K nim se řadili pánové Chrastil, Trubač a Nekola, kteří shodou okolností nejvíce ovlivnili můj taneční vývoj  a  následně i životní volbu.  Dnes vím, že jsem se správně rozhodl řídit se jejich příkladem.

Dušana Jirovská: Ke mně bylo načasování milosrdnější. Vrchol mne zastihl v době studií, kdy jsem měla čas se soutěžnímu tanci věnovat. Na určitou dobu jsem svému koníčku natolik propadla, že lehce převažoval i nad studijními povinnostmi. Tanec byl pro mne velmi příjemná kompenzace. Vyzkoušela jsem si jako zástup i práci partnerky tanečního mistra u pana Nekoly. Tehdy jsem poprvé učila v tanečních kurzech. Po ukončení studia tanec ustoupil do pozadí a já jsem se plně věnovala své práci.

Jaké to tedy je vracet se po letech k tancování jako taneční mistrová?

Dušana Jirovská: Je to opravdu nevšední zážitek… Doprovázela jsem své děti do tanečních, které absolvovaly právě u mého současného kolegy Zdeňka Řeháka a vzpomínky rázem oživly. Hudba, tanec a celková atmosféra mne opět vzaly za srdce….

Teď jste prozradila, že to je pro vás srdeční záležitost…

Dušana Jirovská: Opravdu je. Sama bych nevěřila, že je možné se nechat tak rychle vtáhnout zpět, jako by ani uplynulé roky neexistovaly. Hovoří-li se o závislostech, u mě se projevila pozitivní závislost J. Uvědomila jsem si, jak moc mi po letech abstinence tanec chybí, a jsem vděčná za novou příležitost.

Jaká je vlastně struktura tanečních kurzů?

Zdeněk Řehák: V Národním domě na Vinohradech jsou pro mládež určeny dva ročníky, v prvním základní a pokračovací kurz, v druhém tzv. speciálky. Obsazenost speciálních kurzů se z velké části odvíjí od umění tanečního mistra probudit v žácích zájem o tanec a odhalit jejich schopnosti. V optimálním případě se jedná o šedesát až sedmdesát procent absolventů „pokračovaček“. 

Dospělí mají možnost přihlásit se do základních, pokračovacích a nově i do experimentálních kurzů.  Letos po základních pokračovalo dále čtyřicet osm párů z padesáti. Dvě zbylé dvojice si zopakují základní kurz se svými přáteli, začátečníky, aby se mohli přihlásit do návazných pokračovacích lekcí společně.

Zvláštností je otevření experimentálního kurzu pro dospělé. Je výsledkem zvýšeného zájmu střední generace o tanec v posledních několika letech. Absolventům obou předchozích výukových bloků jsme již nemohli více nabídnout a stále častěji jsme se setkávali se zklamáním. V experimentálním kurzu je mnohem pokročilejší úroveň, učíme složitější variace. V některých lidech jsme vzbudili nečekané reakce, tanec v jejich životech silně zakořenil tak, že nechtěli skončit. Vznikl soubor, pro který jsme vytvořili choreografii a společně nacvičili vystoupení, předtančení, které mělo na plesech pro mládež a zejména pro dospělé obrovský úspěch.

V souboru tančí nadšenci všech věkových kategorií i různých společenských statusů. Najdete zde třicetileté i šedesátileté, právníka, lékaře, pedagoga, kuchaře a mnohé další profese.

Dušana Jirovská: Neočekávali jsme u dospělých takto vysokou motivovanost a rychlost rozvoje.  Většinou nemají předchozí taneční průpravu, ale někteří omezili své sportovní aktivity a vyměnili je za pohyb na tanečním parketě. Zpravidla bývá iniciátorem dáma, která si přeje tančit a partner se jí přizpůsobí, ale do kurzů chodí i tanečník, bývalý asistent tanečního mistra.

Promítají se do společenského či soutěžního tance trendy, např. dnes je populární Latinská Amerika?

Zdeněk Řehák: K zásadním změnám a novým směrům v klasickém tanci nedochází. Obor společenského tance, kam se řadí standardní anglické i latinskoamerické tance, je poměrně konzervativní. Trendy se projevují zejména v dynamice a rytmizaci. Dříve se tančilo ve volnějším tempu a užíval se základní rytmický projev. Dnes převládá synkopované rytmické vyjádření a rychlejší krokové vazby. Soutěže se nesou v mnohem dynamičtějším duchu, ale i zde je potřeba odlišit společenský tanec od soutěžního, který se vlastně stal vrcholovým sportem. Mezi oběma formami je velmi zřetelná hranice v celkovém provedení.

Dušana Jirovská: Dříve soutěžní tanec navazoval na taneční kurzy a projevený talent měl otevřenou cestu k vyšším metám. Dnes je zde výrazná analogie s vrcholovým sportem, začíná se od útlého dětství, podobně jako v hokeji nebo krasobruslení, a nese s sebou více dřiny a odříkání. 

Děláte i kurzy společenského chování?

Zdeněk Řehák: Společenská výchova je součástí výuky v tanečních kurzech. V hodinách se průběžně věnujeme základním tématům společenského vystupování. Vždy asi deset minut hovoříme o různých pravidlech, jako je pozdrav, podání ruky, společenské přednosti. Samostatnou kapitolou je společenský večer zaměřený na problematiku stolování.

A co kurzy např. stolování pro management? Je vidět snaha o kultivaci chování? Zdá se, že to těm mladým rychle vyrostlým „manažerům“ začíná po letech scházet, protože se dostali na jinou společenskou úroveň a teď nevědí, jak se v té společnosti pohybovat…

Zdeněk Řehák: V poslední době stoupá zájem o individuální výuku u této profesní skupiny. Nedávno jsem trénoval vysokého manažera jedné z našich nejvýznamnějších firem. Důvodem byl ples v Berlíně. On Němec, ona Češka a do týdne se chtěli sladit v tanci, bontonu… S vysokým nasazením na sobě pracovali každé dopoledne. Výsledkem byla textová zpráva „Ples dopadl OK.“ To není jediný případ, kdy takový člověk zjistí potřebu zdokonalit se v tanci či společenském chování.

Pokud jde o stolování – naše taneční škola začala jako první s pořádáním večerů se stolováním, kde se žáci seznamují s postupy a zákonitostmi, které dávají společenskému styku a stolování řád. Přednášky nejsou omezeny na témata správného používání příboru a usedání ke stolu, ale věnují se daleko širšímu okruhu rolí hosta a hostitele. Stále se zvyšuje se zájem o proniknutí do tajemství bontonu a osvojení si základních společenských dovedností. Pod vlivem společenské výchovy vyučované v tanečních kurzech zaznamenáváme změny v chování u žen i mužů, resp. chlapců a dívek. Například ženy, emancipované manažerské typy, se vlivem prostředí a chování panů mění v dámy, kterým lichotí galantní chování mužů, přidržení dveří, přednost.

Vzpomínáte na své taneční? Jaké místo má tanec ve vašem životě?

   
19.02.2010 - Rozhovory - autor: Eva Soukupová

Komentáře:

  1. avatar
    [11] 13042000 [*]

    sludka — #10 jojo, to věřím, také s manželem chodíme hodně tancovat, a moc nás to baví. Zrovna v pátek se chystáme na Country bál.

    superkarma: 0 01.03.2010, 12:19:21
  2. [10] sludka [*]

    Do tanečních jsem chodila a ráda. Taky moje děti chodily do tanečních. Nevím zda dnešní mládež do tanečních se hlásí. Je to dost náročné i peněžně. Byla jsem se podívat na věneček , když jako předtančení tam účinkovala moje 12 vnučka. Tanečních párů tam bylo poskrovnu.

    Dnes děti ani moc traqdiční tance neunávají - je to škoda.

    Když jsme byli mladí, tak jsme chodili nejméně na tři plesy ročně a dokud jsme neměli děti tak každou sobotu jsme chodili večer tancovat. Bylo to velice fajn a máme na co vzopomínat a když se potkáme s bývalými společníky tak na ty časy rádi vzpomínáme.Sml22Sml22Sml22

    1. na komentář reaguje 13042000 — #11
    superkarma: 0 28.02.2010, 18:35:12
  3. avatar
    [9] wich [*]

    Na taneční vzpomínám ráda. Chodila jsem k p. Chlopčíkovi a jeho ženě Brigitě a byla to skvělá volba. Pojali to moderně, uvolněně, ale svoji důstojnost jako taneční to mělo. Půlkolona i závěrečná byly skvělé, pan Koždoň hrál tak, že si zatančili staří, mladí, latinu i standard... Kamarádky litovaly, že taneční absolvovaly u konkurence.

    Dante Alighieri — #1 U masérů jsem taky měla tento problém, ačkoli by to měli být profesionálové, ale cizí kluk je prostě cizí Sml80 Pak si otevřel v domě, kde mám firmu, masážní salón nevidomý pán. U toho jsem problém neměla, je moc šikovný a vždycky mu nechám nějakou kačku navíc a pamlsek pro pejska Sml59

    superkarma: 0 19.02.2010, 16:49:56
  4. [8] macamala [*]

    Už jsem uvažovala s partnerem, že půjdeme na dospělácké kurzy, ale nějak ten čas není - služební cesty jsou zárukou absencí na hodinách. Škoda, snad jednou. Ale jinak tančíme rádi a chtěli bychom umět i latinu.

    superkarma: 0 19.02.2010, 13:27:06
  5. avatar
    [7] 13042000 [*]

    Do tanečních jsem chodila. Zrovna dneska jdeme s manželem na ples. Už se moc těším. Budeme tam prima parta.Sml58

    superkarma: 0 19.02.2010, 12:50:28
  6. [6] knihovna [*]

    Taky navštěvuji s manželem taneční pro dospělé už 3. rokem. Je to super pohyb a aktivita, kterou spolu sdílíme Sml67.

    superkarma: 0 19.02.2010, 09:10:12
  7. avatar
    [5] navia [*]

    Jitulinka — #4 To asi jo,a le my jsme taky docela dobrá parta..takže si tam obvykle nosíme "něco malého" na přestávku... a tím jde hubnoucí efekt vniveč Sml52

    superkarma: 0 19.02.2010, 08:59:53
  8. avatar
    [4] Tulinka [*]

    Do tanečních jsem nikdy nechodila,ale přesto tančím ráda.Stačí šikovný partner,který vás povede Sml57 Tancováním se dobře hubne Sml67

    1. na komentář reaguje navia — #5
    superkarma: 0 19.02.2010, 08:44:16
  9. avatar
    [3] Krišpína [*]

    Také chodíme do tanečních pro dospělé a je to super. Na plese si nikdy tak krásně nezatancujem, je tam příliš mnoho lidí. Posilujem tělo i ducha, je to fajn. Ne všechno se nám tedy daří úplně stoprocentně, ale jsme tam dobrá parta, takže i legrace se užije.

    superkarma: 0 19.02.2010, 08:33:31
  10. avatar
    [2] navia [*]

    Do tanečních pro dospělé právě chodíme.. a je to super. Zopakovali  jsme si něco z tanečních a naučili se nové figury... Syn s přítelkyní chodí taky, ale jinam... v neděli večer jsme řešili nějaké figury a dcera (14)   povídá.. připadám si mezi váma jako když mluvíte čínskySml52

    superkarma: 0 19.02.2010, 08:03:00
  11. avatar
    [1] Dante Alighieri [*]

    Na taneční jsem nechodila a na plesech tančit nechci. Tanec vidím jako intimní záležitost a nechci mít na sebe natlačenýho cizího chlapa. Kvůli tomu nemám ráda ani masáže - nechci, aby na mě šahal někdo cizí. Sml80

    1. na komentář reaguje wich — #9
    superkarma: 0 19.02.2010, 00:11:43

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme