Reklama

Když se David před pěti roky narodil, byli jeho rodiče připraveni na to, že péče o malého potomka bude časově náročná a že se asi jen tak v klidu nevyspí. Jenže skutečnost předčila veškerá jejich negativní očekávaní.

 

„On prostě nespal, ani v porodnici, ani pak doma. Přes den usnul dvakrát na pár minut, v noci se budil snad každou půlhodinu. U kojení vydržel maximálně tři minuty, za to za půl hodiny už měl zase hlad. Ve čtyřech měsících začal lézt, v osmi měsících chodil. To už jsem přestávala být pyšná na to, jak čilé mám dítě, a nechápala jsem, jak někdo může říct, že si u svého dítěte nabíjí baterky,“ líčí Markéta, Davidova maminka.

 

Tehdy byla péčí o syna, který byl od rána do večera k neutahání, naprosto fyzicky i psychicky vyčerpaná - jak vzpomíná, nezvládala kromě toho skoro nic. Zároveň s ním byla víceméně skoro pořád sama, protože manžel chodil do práce, a jít s tím rok, dva starým divočákem na návštěvu, nebo do mateřského centra? Ani náhodou, podle Markéty za to jízlivé pohledy ostatních matek nestály. Zatímco jejich děti si hrály a maximálně občas popoběhly či zafňukaly, David lítal po místnosti jako tajfun, u ničeho nevydržel, zaujmout ho bylo nad lidské síly.

 

„Jako matka jsem se cítila mizerně a můj muž na tom nebyl lépe. Příbuzní to nechápali, jejich děti totiž zvládnout šly, a tak nám dávali najevo, že je to naší vinou.“

 

Dneska už je Markéta daleko vyrovnanější. Pochopila, že Davidova nezvladatelnost je vrozená a že jde de facto o jistý druh zdravotního postižení.

 

Chlapcův příběh je totiž typickým příkladem poruchy chování a pozornosti, které se  poněkud lidově říká zkráceně hyperaktivita. Ještě  před několika lety se v podobných případech používalo spíše označení LMD neboli lehká mozková dysfunkce. Dneska z úst psychologů zaznívá spíše označení ADHD, což je zkratka z anglického pojmu attention deficit hyperactivity disorder, česky právě porucha  pozornosti a chování.

 

Pro Markétu se nadějí stal fakt, že se porucha postupem let zmírňuje - zatím se David trochu zkrotil fyzicky, ale přetrvává jeho nesoustředěnost. "Tahle porucha se nedá vyléčit, ale je třeba naučit se s ní žít a naučit dítě, jak ji zvládat," vysvětluje pražská psycholožka Kateřina Thorová, která se právě podobným  dětem věnuje. Dětem pomáhá třeba behaviorální terapie, při níž si trénují trpělivost a třeba čekání.

 

Kdy s nimi vyrazit k psychologovi?

"Když máte pocit, že je to nad vaše síly," radí paní Thorová s tím, že čím dříve, tím lépe. Na tyto děti totiž sice platí důslednost a pravidelné rituály, nikoli však přehnaná přísnost, byť k tomu někdy jejich chování vyloženě svádí.

Markétina zkušenost však ukazuje, že najít dobrého psychologa nemusí být jednoduché, její rodině se to podařilo až na počtvrté. Teprve nyní našli odborníky, kteří se chlapci skutečně věnují, uvěřili jim, jaké potíže s ním mají a poradili jim, jak se k němu chovat.

 

Rada pro rodiče, kteří mají pocit, že právě jejich dítě je hyperaktivní - jděte k odborníkovi ještě před nástupem do školy a tu vybírejte hodně obezřetně. Pro tyhle děti se totiž nehodí ani klasické školy s 30 dětmi v lavicích, ani školy alternativní, jako je Montessori nebo waldorfské školství. Dítě by měl učit pedagog, který o jeho potížích ví a bude si s takovým dítětem vědět rady.

 

Na druhou stranu, ne každé divoké dítě je skutečně hyperaktivní. "Může být zkrátka temperamentní a rodičům to vadí třeba proto, že sami tak čilí nejsou. A  nebo může jít o dítě rozmazlené, což se někdy  na první pohled dost špatně rozlišuje," říká Kateřina Thorová.

 

Hyperaktivita patří mezi specifické  vývojové poruchy a lze ji  diagnostikovat na základě vyšetření podle mezinárodní klasifikace diagnóz. Dítě s ADHD trpí poruchami  pozornosti, je impulzivní a hyperaktivní, a to vše alespoň po dobu šesti měsíců. V zemi jí trpí asi tři až pět procent dětí, zejména chlapců. Někdy je problém porucha sama o sobě,  někdy  neklid doprovázejí další problémy, například autismus. Příčina  je, tak  jako u mnoha jiných poruch souvisejících s duševním  zdravím, neznámá. Mohou jí být nějaké komplikace v době těhotenství či porodu, ale je také  pravděpodobné,  že jde o poruchu zděděnou, většinou po otci.