Se čtenářkou Poupětkou jsme se setkali v kavárně. Byli jsme na ni trochu připravení, protože se nám podařilo zjistit, že mezi její záliby patří malování na hudební nástroje. V průběhu rozhovoru jsme ale zjistili, že to s tím malováním není jen tak…

   Nick: Poupětka
  
Jméno: Míla Poupětová
   Datum narození: 22. 7. 1963
   Znamení: Rak

Jak jste se dostala na Ženu-in?
Na základě referencí, samotnou by mě to nenapadlo. Takže přes kamarádku.

Jak je to dlouho, co jste na Ženu-in zavítala poprvé?
Jsou to asi dva až tři měsíce nazpátek, ale přesně vám nepovím.

Ještě mi prozraďte, co vás na našem magazínu zaujalo, proč se k nám vracíte?
Stalo se to takovou pravidelnou záležitostí. Moc často na internet nechodím, ale když už tam jsem, zavítám i na Ženu-in. Zajímá mě hlavně kultura a pak intimní ženské záležitosti, které se jinde nedočtete, těžko se na ně zeptáte…

Já o vás vím, že máte takový zajímavý koníček, malujete na hudební nástroje. Řekněte mi o tom víc…
Sice hezky říkáte, že je to můj koníček, ale ono to vyplývá z mé profese. Samozřejmě se dá ale říct, že je to mým koníčkem, protože mě tahle práce baví.
Jinak jsem akademická malířka. Maluji své obrazy a život mě donutil k tomu mít nějaký pravidelný příjem. Takže učím na Střední odborné škole děti malovat a kreslit. Přes manželovy kamarády a známé jsem se dostala k malování na nástroje. Začalo to asi před sedmnácti lety, kdy jsem si zkusila namalovat jeden nástroj. Od té doby každý rok pravidelně maluji dva, tři nástroje.

Jak se dostanete k jedné konkrétní zakázce? To máte pravidelného odběratele, nebo malujete pokaždé pro někoho jiného?
Jsou to pravidelné zakázky. Pracuji pouze pro jednoho stavitele nástrojů, konkrétně pro stavitele cembal, pana Františka Vyhnálka, který minulý rok oslavil dvacet let své dílny.

Z hudebních nástrojů malujete tedy jen na cembala?
Ano. Jsou to kopie z různých období, povětšinou ale dva typy. Vlámský typ ze sedmnáctého století podle Ruckerse, jak Johannese, tak Andrease. Anebo francouzský typ, který je spíš rokokový nebo klasicistní.

Žádný jiný nástroj jste tedy pomalovat nezkoušela?
Ne, nezkoušela. Ale ono je té práce i tak dost. Nejvíc mě baví vlámský typ. Maluje se nejen, jak já říkám, kabát nebo korpus nástroje, ale někdy i víko zevnitř a hlavně resonanční deska. Tam se tradičně malují ptáčci, kytičky, ornamenty a podobné záležitosti, a samozřejmě je tam podstatná i značka stavitele.

Takže ty motivy jsou tradičně historicky dané?
Určitě. Byly na to i speciální vzorníky, které se dřív obkreslovaly, malíři je neustále opakovali. Každý si ale mohl samozřejmě něco přidat.
Moje práce je v tomhle trochu volnější, protože je to sice dobový nástroj, ale dnes vyrobený. Takže se musím dobově strefit, co se týče typu písma, ornamentů, ale jakou kytičku tam namaluji, to záleží na mně. Samozřejmě, že chodím pro inspiraci k nám na zahrádku (smích). Jsou tam i konkrétní kytičky, které jsem vypěstovala.

Jak vlastně funguje technicky ten proces? To malujete na lak, nebo rovnou na dřevo?
Dostanu jen upravený základ před nalakováním. Někdy mi pan stavitel upraví savost, někdy si ji upravuji sama. Všechno konzultujeme, jestli požít tradiční matriály, tedy tempery, akvarely, nebo syntetické moderní barvy.

Co tam má být napsané, to určujete vy?
Většinou si to zadá interpret, pro kterého se nástroj staví. Samozřejmě jsou to latinské texty o hudbě, většinou něco ve smyslu že pravidelné cvičení a píle člověka dovede k úspěchu…

Jak dlouho vám trvá namalovat jedno cembalo? To je docela velký nástroj…
Jsou různě bohatě zdobená, takže záleží kus od kusu. Vlámský ornament je třeba moc krásný, velice mě baví, ale dělá se tím nejjemnějším štětečkem, takže zabere spoustu času.
Dalo by se na tom asi pracovat déle, ale většinou to hodně spěchá, takže, kdybych to měla nějak shrnout, jedna resonanční deska mi trvá zhruba týden.

Dvoumanuálové francouzské cembalo (18. století), většinou bohatěji zdobeno, s bohatým květinovým věncem kolem rosety (viz předchozí obrázek).

Dvoumanuálové vlámské cembalo, Johannes Ruckers, 1624 – kopie, v mém případě volná, dobově inspirovaná, Andreas Ruckers, 1640 – jemné ornamenty, papoušci, tulipány, ap.

Jak je to intenzivní práce?
Velice, já jsem schopná pracovat i deset hodin denně, k tomu chodím učit, takže, když dělám cembalo, tak si moc neodpočinu. Maximálně si vyjdu na zahrádku.

To musí být poměrně fyzicky náročné, člověk by řekl, že si jen tak malujete, ale stát nad tím tolik hodin…
To tedy je. Málokdo si dovede představit, co to obnáší, malovat několik hodin denně. Hrozí vám zánět šlach, kazí se vám oči… S léty prostě přibývají problémy a musíte cvičit, což se pořád snažím vysvětlit studentům. Tak doufám, že mě poslouchají.

Kde ta cembala vůbec malujete, na to musí být potřeba docela velký prostor…
Mám na to v domku speciální místnost. Ono se to nezdá, ale ten nástroj se nesmí zkroutit ani jinak deformovat, takže v té místnosti musím udržovat stálou teplotu a vlhkost.

Když malujete cembala, zajímáte se o vážnou hudbu?
Já k tomu dostávám většinou nějaká alba, takže třeba vím, jak krásně to cembalo zní, když na něj hraje třeba Jaroslav Tůma. Jinak, u toho se nedá poslouchat nic moderního, takže si pouštím většinou barokní hudbu, Bacha, interpretku Magdalenu Koženou a podobně…

Pojďme si povídat víc o vás, učíte tedy na Střední průmyslové škole, kde?
V Praze na Žižkově náměstí.

Jaký učíte obor?
Učím na oboru Malba, ale těch předmětů mám víc. Od figurální kresby, různé technologie… Nejtěžší je studenty nadchnout a vysvětlit jim, že i v dnešní době má smysl učit se osvědčené postupy.

Prošel vašima rukama nějaký slavnější malíř?
Učím už osmnáct let a těch lidí byla spousta. Nevím ale, koho by mohly čtenářky znát. Z nejznámějších jmen jsou to Daniel Pitín, Štefan Tóth, Alena Anderlová, Mariana Látalová, která později studovala v Paříži, Halka Maršáková – ta má dnes design studio, Lucie Kutálková – zabývá se módou (LEEDA), Tereza Severová, Adam Pokorný je asistentem restaurování na AVU, Olina Benešová, Darina Alsterová, Irena Staneva, Radana Lencová, která získala spoustu ocenění za úpravu knížek a celá řada dalších, kteří ještě studují na vysoké a určitě se neztratí. Všechny je mám v srdci, věřím a fandím jim.
Samozřejmě, že někdo u malování nezůstane, ale myslím si, že to má i vliv pro kulturu života a vnímání člověka. Když to později třeba dívky předávají svým dětem… Rozhodně nejsou dívky přirozený odpad, který se hodí jen na uměleckou školu, takhle se to brát nedá.

Já nic takového ani nenaznačoval. Je to nějaká vaše vzpomínka, když jste se dostávala na tuhle dráhu vy? Nebo je naopak zájem o výtvarnou činnost ve vaší rodině tradicí?
Vůbec ne. Ale od malinka jsem hodně kreslila, navíc jsem byla ten typ nemocné holčičky, co je často doma. Navštěvovala jsem výtvarný kroužek. Když jsem se pak rozhodovala, kam půjdu na střední, tak mě ani nic jiného nenapadlo. Výtvarné školy byly tenkrát v Praze jen tři, ale měla jsem to štěstí, že mě vzali. Když jsem pak šla na vysokou, tak mě také vůbec, ale vůbec nenapadlo uvažovat o něčem jiném. Dostala jsem se hned napoprvé, ale bylo to i tím, že jsem neměla jiné starosti a mohla se malování věnovat naplno.
Navíc jsem měla určitou výhodu oproti bratrovi, který byl stejně šikovný a nadaný, ale protože se měl jednou stát živitelem rodiny, tak mu to otec nedovolil. Mně jako holčičce to prošlo.

Máte ještě nějaké jiné koníčky, říkala jste zahrádku, a cvičíte…
Kromě té zahrádky jezdím na kole, plavu. V zimě vyběhnu na běžkách. Vždycky pár hodinek maluji a prokládám to nějakým tím sportem.

To zní hodně náročně, kdy spíte?
Když mám zakázku, tak skoro nespím, to se nedá moc přerušovat (smích).

Říkala jste, že také malujete obrazy. Kde je mohou ostatní čtenářky spatřit, vystavujete?
Vystavuji, ale ne moc pravidelně. Teď zrovna připravuji výstavu v kavárně Carpe Diem v Jičínské ulici. Zahajovat by se měla 6. dubna a trvat bude asi dva měsíce.

Je to v kavárně, takže tam mohou přijít návštěvníci zdarma?
Určitě.

Kolik tam bude obrazů a mají nějaké téma?
Není to úplně velký prostor, ale je to tam krásné. Výstava se bude jmenovat Fragmenty z geneze.

To je takový název, pod kterým si člověk může představit úplně cokoli…
Přesně tak (smích). Nedá se říct, že jde o abstrakci, ale nejsou tam ani vyloženě jasné linky. Jsou to plochy, barvy, které ale mají něco říkat, mají stimulovat vaší představivost.

Takže to nejsou úplně konkrétní věci, ale ani úplně abstraktní…
Abstraktní je těžký pojem. Říct o nějakém obraze, že je abstraktní, snad ani nejde, protože vždycky něco říká, nemohou to být jen plochy s barvami.

Jakou jste na pro tyto obrazy použila techniku?
Na téhle výstavě budou jen klasické olejomalby. Jinak jsem dřív byla hodně spjatá s figurální malbou, ale teď mám zrovna takové období, kdy jsem se od ní oprostila.

Ještě mi řekněte něco víc k té vaší rodině…
Dítě mám jedno a manžela jsem měla také jednoho, ale jek všechno eliminuji…

…tak jste vyeliminovala i manžela?
Tak nějak (smích). Nemohu říct, že je to šťastné řešení, a asi každý víme, že by to mělo být jinak, ale dítě už je velké, žije si v podstatě svůj život, tak jsme to vyřešili takhle. V něčem je prostě jednodušší být sama.

Co byste popřála ostatním čtenářkám Ženy-in?
Je sice důležité, aby nás měl někdo rád, ale mně samotné moc pomohlo, když mi umřela maminka, že jsem dělala práci, kterou mám ráda. Takže bych chtěla ostatním čtenářkám popřát, aby byly ve svém spokojené životě, dělaly práci, která je baví, a samozřejmě i zdraví.

Obrazy z výstavy Hlavy, která proběhla v roce 2004 v Galerii Nová síň…

Související:
seriál Taková jsem já
Taková jsem já: kačinka
Taková jsem já: Olga Ebertová
Taková jsem já: Syrinx
Taková jsem já: Anai

Je vám Poupětka sympatická? Jak se vám líbí její obrazy? A cembala? Malujete také? Našla byste odvahu představit se podobným způsobem čtenářkám Ženy-in? Pokud ano, neváhejte a kontaktujte mě na e-mail: jakub.koci@zena-in.cz!

Reklama