Představujeme vám čtenářku Kateřinu Hládkovou alias kačinku. Tentokrát jsme se sešli v Praze na Střeleckém ostrově, kam chodíme venčit redakční smečku. Kateřina si prošla nelehkými zážitky v pubertě, kdy její rodiče kooperovali s disidenty. Dnes je jí sedmačtyřicet a žije spokojeně...

   Nick: kačinka
   Skutečné jméno: Kateřina Hládková
   Znamení: blíženci

Jak byste se našim čtenářkám představila?
Pocházím z České Lípy, kde jsem bydlela do svých patnácti. Pak jsem byla okolnostmi donucena přestěhovat se do Prahy.

Donucena okolnostmi?
Vzhledem ke svému kádrovému profilu a vztahu mých rodičů k místním papalášům mi nebylo umožněno studovat. Řekli mi, že jestli chci dělat školu, tak rozhodně ne tady v kraji, nejjednodušší bylo jít do Prahy. V Praze jsem se trochu ztratila v davu – alespoň na ty čtyři roky. Po gymnáziu, na které jsem se dostávala natřikrát, to vypuklo nanovo. Na vysokou školu jsem se dostala na čtvrtý pokus, pak se to tady naštěstí otočilo a byl klid.

Proč konkrétně jste měla špatný kádrový profil – vaši rodiče byli podvratní živlové?
Nebyli přímo podvratní živlové, ale v jejich okruhu se pohybovalo několik disidentů, kterým pomáhali. Když jim třeba hrozilo vězení, tak jim moje matka lékařka napsala neschopenku a nemohli je zavřít. Místní STBáci se mohli pominout.

S redakční smečkou.Se kterými slavnými disidenty jste se znala?
Třeba s Lisem nebo s Hochmanem. Byli to skvělí lidé.

Co jste tedy nakonec vystudovala?
Původně jsem chtěla studovat geologii, ale tam mě vyhmátli a nepustili. Nakonec jsem přes známé zjistila, že na Stavební fakultě se dá studovat obor geotechnika, který alespoň vzdáleně s geologií souvisí – tam už se to podařilo.

Zůstala jste u toho?
Zůstala, dělám to pořád. Nic jiného neumím, takže doufám, že u toho zůstanu i nadále.

Co vlastně vaše práce obnáší?
Je to na pomezí geologie a stavařiny. Když se staví nějaký objekt, tak potřebujete vědět, co máte pod ním. Já dělám vlastně zkoušky zemin a materiálů, aby se vědělo, jak se má ta stavba založit a udělat.

Na vás tedy v podstatě tak trochu závisí, že ten dům později nespadne?
Kdyby jenom dům. To jsou dálnice, elektrárny, mosty... Podílela jsem se například na průzkumu při stavbě temelínské elektrárny, to bylo ještě před vysokou, když jsem si našla práci v takovém mezidobí. Dnes jsou to hlavně ty dálnice, komunikace a mosty na nich.

Museli kvůli vám někdy zrušit nebo přemístit naplánovanou stavbu – zjistila jste někdy, že by takovou stavbu prostě místní podmínky neunesly?
Ne, to se vždycky nějak udělá. Je to třeba dražší, použijí se místo pásových základů třeba piloty...

Vy jste také byla šéfka laboratoře, šéfuje se lépe mužům, nebo ženám?
Je to jedno. Vůbec to nezávisí na tom, jestli jste chlap nebo ženská. Chlapi v tomhle oboru dělají víc v terénu, ženy zase víc v laboratořích, takže se to dobře doplňuje.

Jsou vás muži ochotní jako nadřízenou respektovat?
Naprosto bez problémů. Vědí, že umím to, co oni, a ještě něco navíc (smích).

Pojďme si povídat chvíli o soukromí – jste vdaná?
Jsem. Můj manžel pracuje v České národní bance. Máme dvě děti, dva kluky. Mladšímu Filipovi je jedenáct a půl, starší David, kterému je sedmnáct, studuje druhý ročník gymnázia.

Co byste chtěla, aby jednou vaše děti dělaly?
Cokoli je bude bavit.

Vy teď bydlíte v Praze v rodinném domku, s vámi bydlí vaše maminka – jaké to je, starat se o takhle velkou domácnost?
Stará se spíš maminka – tedy hlavně o vaření, já zase uklízím. Je to model, který se v naší rodině praktikoval už když jsem byla malá, takže co říct? Přijde mi to normální. Horší to bylo dřív.

Dřív? Jak to myslíte?
Když se za mnou maminka do Prahy, po rozvodu s tatínkem, přistěhovala a najednou mě chtěla zase vychovávat – já už byla samostatná, ale ona to několik let nechtěla pochopit (smích).

Máte nějakou temnou stránku minulosti, něco, za co se stydíte?
Ano.

A prozradíte?
Ne.

Vychováváte děti jinak, než vychovávali vás?
Rozhodně. Jsem tolerantnější. Vždycky si říkám, že jim přece nemůžu vytýkat něco, co jsem dělala i já. Manžela to někdy vytáčí – vždycky mu říkám: „Klid, to mají po mně. A podívej, jaká jsem dnes.“ (smích)

Vaši se rozvedli? Jak jste to nesla?
Já to nejdřív nevěděla. Zjistila jsem to, když jsem byla navštívit otce, který s maminkou už nežil, bydlel u jiné paní. Na stole tam stála kytka a já jsem se jí ptala: „Co je? Ty máš narozeniny?“
Ona se podívala na tátu a říká: „Jé, tys jí to neřekl?“
Táta na to: „Neřekl.“
Vyzvídala jsem, co se děje, až táta prohlásil: „No, my jsme se vzali.“
To byl moment, kdy jsem práskla dveřmi a odešla. Pak jsem to ale rozdýchala. Stejně to s ní dlouho nevydržel.

Z dovolenéNašel si další?
Našel.

A s tou vydržel déle?
Také ne, teď má zase další... Tatínek je prostě takový.

Říkala jste mi, že jste také měla pejska – co se stalo? Proč už ho nemáte?
Svým způsobem se dá říct, že mě o psa připravil režim (smích), to jim neodpustím. To bylo, když jsem se stěhovala z České Lípy do Prahy. Z velké vily jsem si ho do malého podnájmu vzít nemohla. Naši si ho také nemohli nechat, protože se rozváděli, a nová paní mého tatínka psa nechtěla. Bylo tam víc okolností... Museli jsme ho prodat, ořvala jsem to.

Co to bylo za pejska?
Byl to briard a měl strašně složité šlechtické jméno, my mu říkali Charlie. Byli jsme se za ním jednou podívat, tak jsem to ořvala podruhé. Ale pejsek se měl nakonec dobře, spal v posteli.

Je to třeba důvod, proč jste si později psa už nepořídila? Máte z toho nějaké trauma?
Spíš nebyl čas. Škola, práce, cestování, děti...

Jak jste se dostala k Ženě-in?
Úplně náhodou. Někde přes nějaký odkaz...? Už si vážně nevzpomínám.

Jak je to dlouho?
Asi čtyři roky.

Které články vás nejvíce zajímají?
Přečtu si všechno. Nedá se říct, že bych něco vysloveně hledala. Moc mě neberou kosmetické reklamy.

Se kterou čtenářkou si názorově nejvíc rozumíte?
Od každé něco, ale nejde říct, že bych se s některou vyloženě ztotožňovala. S něčím souhlasím, s něčím ne.

Co byste na sobě změnila?
Líbilo by se mi být trochu radikálnější. Občas se třeba rozčílím, chci v důsledku toho něco udělat, ale neudělám to. Netvrdím, že jsem srab, ale nejdu do konfliktů. Říkám si ale, že by to občas neuškodilo.

A na vizáži?
Nos (smích). Ale už jsem si na něj za ta léta zvykla.

A co byste na sobě rozhodně neměnila?
Neměnila bych své fyzické dispozice a rozměry. Dřív jsem měla mindrák, když mi ještě ve dvaceti říkali v sámošce: „Chlapečku, co si dáš?“ Teď jsem ale se svou postavou naprosto spokojená, umožňuje mi sportovat. Mám celkem výdrž.

Sportujete? Na ikonce máte kolo, jezdíte na kole?
Na cyklistice jsem závislá. Začalo to po Filipově narození, kdy jsem potřebovala shodit nějaké to kilo. Nejdřív jsem začala jezdit s kamarády, jenže pak z toho bylo víc a víc. Dnes už v podstatě nejezdím pod sto kilometrů.

Já mám takový cyklistický mindrák – jezdím pomalu a každý mě předjede. Máte taky nějaký?
(Smích) Tak to bych vás taky předjela – já uštvu každého.

A jak to řešíte? Jezdíte s manželem, se starším synem?
Manžel to zkusil, ale kvůli zdraví jezdit nemůže. Syn občas jede, ale pak mi vždycky vyčítá, že jezdím moc rychle. Raději jezdí s kamarády.

Rozloučení s CharonemTak teď je mi jasné, že s vámi nikam nepojedu. Takže jezdíte hlavně sama?
Většinou. Občas seženu nějakého spolujezdce na webu, ale zatím to se mnou žádný nevydržel. Některý dvacet kilometrů, jiný padesát, ale zatím všichni odpadli.

To se nebojíte jet s cizím chlapem?
Nebojím. Mezi cyklisty úchylové nejsou.

Ještě mi nakonec řekněte, proč je váš otec balvan?
Můj otec je pro letošek Bludný balvan, ve společnosti s astrologem Baudyšem. Takže, když jsem mu telefonovala, tak mi řekl, že si vleče domů balvan a je hrozně těžký. (poz. red.: Bludný balvan je cena Českého klubu skeptiků Sisyfos za matení české veřejnosti a blativní způsob myšlení - více ZDE).

Za co ho získal?
Tatínek je lékař a zabývá se prevencí různých chorob. Zjistil, že homocystein lze snadno redukovat trojkombinací vitaminů – kyselinou listovou, B6 a B12. Ale to se nelíbí farmaceutickým firmám, které se tomu živelně brání. Víc se o tom můžete dozvědět na otcových stránkách www.karelerben.cz. Tam je všechno detailně popsané.

Co kačinka popřála čtenářkám Ženy-in?

Co si myslíte o kačince – je vám sympatická? Připadá vám odvážná? Dokázal byste také jít před ostatními čtenářkami Ženy-in s kůží na trh? Je něco, co byste chtěla kačince vzkázat?

5) D; 10.16
3) B; 12.26

Reklama