V našem seriálu Taková jsem já můžete vystoupit zanonymity. Další odvážná čtenářka, která odhalila svou identitu, je Bára alias Barushenka. Nenechte se zmást první dojmy, tato mladá žena toho za sebou může mít víc než dost…

Nick: Barushenka
Skutečné jméno: Bára
Znamení: Beran

Můžete se čtenářkám krátce představit?
Tak tedy, žiju vPraze, studuji pedagogické lyceum se zaměřením na psychologii a humanitní předměty. Můj hlavní koníček je hudba, zpívám už od malička a hraju na klavír, kytaru a všechny druhy fléten. Chodila jsem na základní školu s rozšířenou hudební výchovou. Další koníčky jsou například tanec (hip-hop, r´n´b) a sporty všeho druhu. Miluju přírodu a zvířata. Doma mám psa a kočku.

Jak dlouho chodíte na Ženu-in a jak jste se o ní dozvěděla?
O Ženě-in jsem se dozvěděla od kamarádky. Jak dlouho sem chodím, to přesně nevím. Dalo by se to počítat na měsíce.

Podle horoskopu jste beran, jste tvrdohlavá?
Sluneční – beran, čínský– opice, egyptský –bohyně Mut, indiánský– sokol, indický– Mesha, cyklický– doba probuzení, barvy – červená. Když si přečtete jakýkoliv celkový horoskop o beranovi, tak jsem to já: Výbušná, tvrdohlavá, ale taky se snažím pomáhat a jsem hodně naslouchavá.

Jako hlavního koníčka jste uvedla zpívání, máš vplánu se mu věnovat více?
Jak se to vezme... Zpívání mě baví, chodila jsem do sboru a zpívám denně u klavíru. Teď přemýšlím, že začnu chodit někam k učitelce na sólový zpěv, ale superstar být nechci a slavná zpěvačka už vůbec ne.

A co herectví? Kamery vám nejsouaž tak vzdálené...
(Smích.) Je pravda, že točím kompars v seriálu Ulice, ale není to nic velkého. Občas se projdu před kamerou nebo sedím vkavárně kousek za hlavními herci. Možná, že by mě to bavilo, ale zatím se nic nejeví.

Jak to vlastně probíhá, jak vypadá natáčení? A jak se dozvíte, že zrovna někoho potřebují na place?
Zařizuje mi to známý, který zná produkční a další lidi ze štábu. Takže mi vždycky zavolá: „Hele v neděli dopoledne buď připravená, budeme točit do noci.“ Pak pro mě přijede a je to. Je pravda, že to žádná zábava, jak si hodně lidí myslí, není (smích). Člověk tam sedí i několik hodin. Všechno se točí nejmíň třikrát a je to prostě nuda. Většinou si tam beru učení. Ale ti herci jsou hrozně super,dá se nimi i dobře pokecat.

Svěřila jste se nám, že za sebou máte nehezkou minulost. Povíte nám o tom víc?
Mám dva bratry– je jim 26a 29 let. Táta odešel k máminěv té době nejlepší kamarádce,když mi bylo asi 9 let, a nechal mámu bez peněz se třemi dětmi. Máma byla momentálně bez práce, ale pak si našla zaměstnání na mé bývalé základní škole jako učitelka hudební výchovy a nějak to zvládla.

Jenže pak se navalil další problém.Starší bratr začal hodně kouřit marihuanu a nakonec bral i tvrdé drogy. A pak se u něj objevila psychická nemoc – schizofrenie. Vté době už snámi druhý brácha nežil. Takže jsme na něj smámou byly samy. Dobrých 7 let jsme bydlely s nemocným bráchou, který měl hodně záchvaty agresivity (mlácení, křičení a hodně moc nadávek). Máma z toho byla a doteď je psychicky dost špatná.Nesčetněkrát u nás v noci byla policie a řešila jsem to já, protože máma nemohla.

A aby toho nebylo málo, měla jsem potíže smým teď už bývalým přítelem. Bydlel rok a půl u mně a mlátil mě. Nevím, proč jsem to tenkrát neutnula už na začátku. Ten rok a půl jsem mu to trpěla. A nakonec to za mě vyřešil brácha, který ho jednoduše vyhodil. Táta se k nějaké velké pomoci neměl.

Samozřejmě se celá situace neobešla bez následků. Já jsem z toho dlouhou dobu trpěla depresemi, není to tak dlouho, co jsem se znich dostala. Měla jsem problémy ve škole. A máma na nějaký čas propadla pití, protože na tom byla ještě hůř než já.

Jak jste na tom všichni teď?
Už je to skoro všechno fajn. Doháním školu, pomáhá mi stím školní psycholožka a docela to zvládám. Pořád bydlím u maminy. Ta už je taky znejhoršího venku. Jen pořád špatně spí a bere nějaké léky na uklidnění. Chodí do práce. Jsme spolu jako nejlepší kamarádky, i když ten respekt tu pořád je. Hodně jí pomáhá taky brácha, který za námi jezdí. Starší brácha se teď nedávno odstěhoval na ubytovnu a snaží se udržet na vlastních nohou. Práci zase nemá, ale nějak to zvládá. Myslím, že si i občas bere léky, ale o tom moc informovaná nejsem. Táta na to všechno dlabe, má svůj život a mně stačí ho vidět jednou za půl roku.

Co vám nejvíc pomohlo znova se postavit na nohy?

Paradoxně jsem se probrala, když prasklo to, že nechodím do školy a že sedím doma a koukám se slzami v očích na zeď. Vté době už jsem byla úplně na dně. Nespala jsem už vůbec a taky nejedla. Bylo mi hrozně, uvědomovala jsem si, že jsem měla někomu říct, že mám problém.

Ale pak se ke mně vrátilo hodně přátel, když zjistili pravdu. Vdobě, kdy jsem žila spartnerem, co mě bil, jsem jich hodně ztratila. Ale v téhle době mi vlastně odpustili a byli se mnou. To je jedna věc. Mohla jsem se vypovídat přátelům. A potom máma, ta mi dala hodně. Dokonce i táta to nějak vzal a myslím, že i mluvil s někým ve škole, aby mě nevyhodili.

Hodně pro mě znamenalo to, že na mě nikdo nebyl naštvaný, že se všichni otočili čelem ke mně, mluvili se mnou a pomohli mi. A potom prášky na spaní, co mi napsala doktorka,ty mi pomohly taky.

Poznamenalo to nějak vaše vztahy kopačnému pohlaví?
Nedá se říct, že zrovna poznamenalo. Jen jsem teď víc ostýchavá. Dávám si na kluky větší pozor a jen tak si někoho k tělu nepustím. Musí si vlastně nejdřív získat moji důvěru, ale to je podle mě dobře. Vsoučasné době nikoho nemám.

Máte celý život před sebou, čemu se chcete věnovat? Máte nějaký životní sen?
Jistěže mám.Na tu školu, na které teď jsem, jsem proto, že se chci stát psycholožkou pro děti, mládež a teenagery, kteří měli také problémy jako já. Pro ty, kteří jsou na tom líp nebo hůř. Prostě jim chci pomoci, aby se měli u koho vypovídat a později to nějak řešit. Chci pomáhat lidem, jak to jen jde.

A co hudba nebo film, hodíte to za hlavu?
Přímo za hlavu určitě ne. Spíš se tomu budu věnovat jako koníčku, jako zábavě. Hlavní je pro mě pomoci lidem, kteří na tom byli, jsou, nebo budou tak jako já. Aby jako já neskončili a pak se kvůli tomu nedostali do ještě větších potíží. Ovšem zpěvu se jen tak nevzdám. Je to můj život a miluju ho.

Je něco, co byste chtěla vzkázat čtenářkám?
Spíš bych jim popřála, aby měly vždy dost síly a odvahy postavit se kproblému čelem a řešit ho.

Co si myslíte o Barushence? Je sympatická? Co byste vzkázala pro změnu vy jí?

Reklama