woman

Tolik jsem se těšila, že vám napíšu reportáž z módní přehlídky, ale dojmy a situace, které ten den provázely, byly natolik silné, že je musím od sebe oddělit. Nechci míchat jablka s hruškami, snad chápete.

Ráno jsem se oblékla adekvátně akci. Nebudu se přece vracet z redakce přes půl Prahy. Nepršelo, tak jsem si vzala světle béžové kalhoty, béžový svetřík, boty na podpatku a deštník nechala doma. V poledne volala kamarádka, že se mnou nepůjde, protože ji bolí v krku. Zkusila jsem ukecat přítele. Ten radikálně odmítl, že není vhodně oblečen, ale že pro mě večer přijede.

Dobrá, půjdu sama.

Sotva jsem vystrčila nos z domu, kde sídlí redakce, spustil ceďák a proměnil mě ve zmoklou slepici. Zrovna tohle jsem potřebovala. Do přehlídky zbývala ještě hodina, tak jsem se sušila v obchodním centru na Smíchově. Odtamtud je kostel Sacre Coeur, kde se přehlídka konala, jen kousek.

Za hodinu zevlování po obchodech jsem jakž takž proschla a byl nejvyšší čas vyrazit. Vzala jsem to  zkratkou, která vede po dřevěné lávce přes park až ke kostelu. Vykročila jsem rázně a prásk! Na mokrých prknech mi ujely nohy a já se v těch světlých kalhotách válela jak dlouhá, tak široká. Zmazané kalhoty, naražený palec a vysypaný obsah kabelky byly pádnými důvody, abych ztratila dekórum a neslušně zaklela. Naštěstí se smrákalo a šmouhy na kalhotách nebyly tolik vidět.

Dorazila jsem na místo, usrkla uvítacího drinku a raději se skryla ve tmě chrámu.

Čekali jsme půl hodiny, čekali jsme hodinu a nic. Kručelo mi v žaludku, ale catering byl z pochopitelného důvodu až po akci. Lidé už netrpělivě posedávali a umělým potleskem vyvolávali začátek. Konečně.

Samotná přehlídka měla ale začít až za další půlhodinu. Tu nám zpestřil houslový virtuos Jaroslav Svěcený se svou dcerou, houslistkou Julií Svěcenou, houslovým koncertem.

Pan Svěcený je nejen skvělý houslista, ale i výborný showman, takže jsem trochu nechápala brblání divaček za mnou, že nepřišly na koncert, ale na přehlídku.

Dočkaly se. Dočkali jsme se všichni. Vyndala jsem z kabelky foťák a na displeji na mě mrkla červená ikonka baterky. Co jiného jsem mohla čekat, že? Ale nebojte, něco jsem z něj přece jenom „vymáčkla“, takže o snímky a zážitky ze samotné přehlídky určitě nepřijdete. Ale to až v samostatném článku, který pro vás chystám na pondělí. 

Už jsem chtěla být doma. Vzala jsem mobil, abych zavolala příteli. Plm, plm, baterka šlus. Takže ani odvoz nebude. Hladová, zmrzlá a umolousaná jsem pádila na taxíka. Mrknu do peněženky. Za dvě stovky mě ze Smíchova do Ďáblic nikdo neodveze. Instinktivně zamířím na Újezd, kde je bankomat. Byl. Zrušili ho, ukradli, odmontovali, zabetonovali. Mně naschvál. Letím hledat jiný. Na rohu je „spořka“. Otevřu si kartou dveře, vyberu hotovost a chci odejít. Cloumám koulí na dveřích a nejde to. Vztek mi zatemnil mozek a dojde mi až po chvíli, že jde koulí otočit.  

Stopnu prvního taxíka. Áčka, to bude pěkná pálka. 392 korun. Dám mu čtyři sta, ať nežeru. I bez toho to byl den za všechny peníze.

Reklama