Trochu úsměvnou příhodu mám ze svého někdejšího pracoviště ve škole. Paní učitelka nechala prvňáka už v září chvilku „po škole", protože - na tehdejší dobu - strašně sprostě mluvil. Když děti odešly, hrdina se rozbrečel a křiknul: „To by museli bejt po škole všichni z našeho baráku, my tak doma NORMÁLNĚ mluvíme!"

Zamlada jsem při jedné návštěvě Prahy byla v tramvaji svědkem jedné nevybíravé výměny názorů starších lidí (on a ona). Nevypadalo to, že by jakýsi spor ukončili. Sama jsem se (asi  hloupě) pojednou jeho zeptala s velkou laskavostí, jestli neví, kolik je hodin, že se mi zastavily hodinky. Pán kupodivu ztratil brunátnost v líci (nebo mu došly argumenty) a velmi ochotně mi to sdělil. Ihned jsem zavedla hovor dál, zda neví, kde by mi hodinky opravili na počkání. Nevěděli, k hádce se už ale nevrátili.
Podobně, slušností, se mi kdysi podařilo „rozzdravit" někdejšího starého souseda. Tak dlouho jsem ho bez odezvy zdravila (později už to určitě bylo jaksi ze sportu), až jednou, před jiným sousedem, mu bylo asi trapné neodpovědět a POZDRAVIL!

Vzpomněla jsem si nyní na slova z literatury: S čepicí v ruce projdeš celý svět...
Já jsem, zaplaťbůh, neměla potřebu používat jadrná slova, i když emoce mnou někdy lomcovaly. O to víc mi není příjemné ani bezděky poslouchat hovor s „vole" nejenom mladých lidí. Jednou, za totality, v době nedostatku masa, to spolucestující ve vlaku nevydržela a zavolala na celý vagón: „To by bylo hovězího! A těch bifteků!"
Samík97



Ta technika s odvedením pozornosti je vážně dobrá! To by mohlo fungovat i na vztekající se děti. Díky za příspěvek.

Reklama