Vracela jsem se ze své obvyklé návštěvy u doktorky do redakce. Moje lékařka mi jen tak mimochodem sdělila, že z mého outfitu by měla radost její dcera. Vzala jsem to jako kompliment, neboť odhadem tipuji, že její dcera nebude starší dvaceti let.

Vzala jsem to procházkovým tempem přes Karlovo náměstí. Bylo poledne. Do cesty se mi postavila velmi stará dáma, nutno podotknout, že k těmto lidem si stále zachovávám určitý respekt. Tahle dáma už z desetimetrové vzdálenosti stojící rozkročmo přes cestu, abych jí snad neutekla, hartusila a hrozila mi holí.

Mě tušení se potvrdilo. Bylo to přesně kvůli mému oblečení. „Vždyť je to hrozný, se na sebe podívej, vypadáš jak trhan,“ nepřestávala hlasitě vyjadřovat svůj názor. „Nezlobte se, ale mně se to líbí a většině lidí v mém okolí včetně mých rodičů taky,“ pravím uctivě.

Jenže můj nesouhlas ji roznítil dvojnásob. Přidala decibely a zbrunátněla. Říkala jsem si, že neslyšet je někdy docela fajn. A hned potom mě napadlo, že snad paní není kardiak, protože představa, kterak bych ji musela křísit před stovkou přihlížejících, se mi líbila asi tak, jako jí se líbily moje kalhoty. Tedy vůbec.

Opravdu jsem se snažila mluvit jako slušně vychovaná holka, když už tak nevypadám. Ale stařenčino přesvědčení, že jsem vyvrhel společnosti, jsem jí zkrátka nevymluvila.

Ve finále jsme vlastně mohly být spokojené obě. Já mám svoje růžové boty, palestinu na krku, sprosté tričko a roztrhané džíny a paní má plné právo na pocit, že zase někomu bez vkusu promluvila do duše. Třeba se polepším, ale teď určitě ne. Ráda totiž vyčnívám. :-)

Ale stejně si mě tahle drobná osoba docela dobře podala. Za co? Za tohle:

evas

 

Reklama