Reklama

V dělání si starostí jsme dobří. Minule jsme si řekli, jak bychom se tomu teoreticky mohli bránit. A dnes se podíváme na ty naše konkrétní starosti pod lupou. Sdílená starost je totiž poloviční starost. Tak snad se vám uleví.

Takže co nám – čtenářkách Žena-in.cz - dělá nejvíce starosti?

Z komentářů pod článkem a zpráv, které jste nám zaslaly, vyplývá, že starosti se nepříjemně množí s přibývajícími roky. O tom není pochyb. Krásná lehkovážnost mládí nás opouští a tváří tvář realitě a prožitým zkušenostem se na mnohé věci díváme jinak. Na druhou stranu – zdá se – někdo má ten dar věci, kterými by se naopak dřív zabýval,  naopak zdravě pouštět.

žena

Starosti si děláme hlavně o děti a vnoučata. To je pochopitelné. Někdo zastává názor, je lepší být skrz „starosti“ připraven, jiní zase zkoušejí si možné nepříjemnosti nepřipouštět, protože – a je to logické –  ty největší jobovky stejně přijdou jako blesk z čistého nebe.

Asi nejhorší je, když nás zbytečné starosti obírají o zdravý spánek. Pod tajemnou rouškou tmy dostává naše fantazie zelenou a unavená hlava dokáže plodit neskutečné scénáře, které spaní rozhodně nepomohou. Zíráme pak do stropu a rozmrzele počítáme minuty, které nás dělá od ranního svítání.

Alena (38 let)

Už několik let si dělám starosti, že přijdu o práci. Šéfová mi dává jasně pociťovat, že jsem tam trpěná, že stačí maličkost a poletím. Po návratu z mateřské, kdy občas potřebuji zajít k doktorovi, mě má vyloženě v hrsti. Když ji vidím, úplně se mi stáhne žaludek. Vím, že bych v našem malém městě novou práci těžko hledala.

A ona má naneštěstí takový nepříjemný výraz v tváři prakticky pořád. Vůbec tedy netuším, co si opravdu myslí. Nepochválí, ani nic nevytkne. Prostě se jen dívá… Kolikrát přijdu domů, a není se mnou řeč, protože mám pocit, že je na mě naštvaná a bude to mít důsledky.

  • Chci se od toho odpoutat, ale nedaří se. Fantazie pracuje a kolikrát se už vidím, jak si balím věci do krabice…

Marta (43 let)

Starosti si dělám zejména, když jde o zdraví rodiny. Pracuji jako zdravotní sestra a už jsem toho za svůj život viděla dost. Proto, kdykoliv jde někdo z rodiny na pouhý odběr krve nebo rutinní kontrolu, vyšiluji a nespím. A nedej bože, aby následovalo ještě nějaké doplňující vyšetření na specializovaném pracovišti.

To mi vyskakují v hlavě ty nejhorší diagnózy, o kterých jsem kdy slyšela, a jsem schopna na dané pracoviště i volat a loudit výsledky dřív, než je dotyčný dostane. Ono je asi opravdu někdy lepší nevědět, co se vše může stát. Říkám tomu sladká nevědomost….

  • A moje rada? Nikdy si negooglujte jakékoliv příznaky nemoci. Důvěřujte lékaři a nechte si dělat všechna doporučená vyšetření.

Markéta (35 let)

Já si dělám starosti každý všední den. Bohužel nemáme v okolí žádné babičky, které by nám pomohly s dětmi, a tak moji dva školáčkové téměř denně chodí poměrně velkou vzdálenost ze školy domů, protože s manželem pracujeme v jiném městě.

Dokud nezapípají jejich esemesky, že jsou v pořádku doma, nemám klid. A i když vím, že jsem v jejich očích trapná matka, kolikrát jim volám a sonduji, co se děje, když je nějaké to zpoždění, které kolikrát způsobí jen to, že se někde zapovídají s kamarády.

  • V duchu se omlouvám svému zaměstnavateli, neboť vím, že ten čas kolem jejich příchodu je značně neproduktivní, ale snažím se mu to vracet svou pílí a loajálností.

Jak je vidět, strach nás bude provázet zřejmě čím dál častěji. Pokud jej držíme v určitých mezích, může být i prospěšný. V opačném případě je třeba se mu postavit. A to je kolikrát boj na celý život… Nemám pravdu?

Přečtěte si také: