Dlouho jsem si myslela, že kdyby existovala olympijská disciplína v dělání si starostí, byla bych zřejmě několikanásobnou držitelkou zlatých medailí. Moje fantazie dovede rozvinout sebemenší blbost v horor, za který  by se nemusel stydět ani Alfred Hitchcock. Bohužel jsem časem zjistila, že v tomto směru zase až tak výjimečná nejsem, a tak jsem přestala své pomyslné poháry úspěchu leštit…

Starosti - a často skutečně zbytečné - si totiž dělá hodně lidí. Ženy i muži. Nicméně v dělání si starostí jsou dobré prý především ženy. Nevím, zda je v tomto případě vhodné se dmout nějakou pýchou, ale umíme to prostě „rozbalit“ do těch nejmenších detailů.

  • Asi nemusím ani jmenovat nějaké příklady, sami si jistě dosadíte své favority, kteří ničí vaši psychiku při každé příležitosti.

O to víc mě fascinoval přístup profesora Rudolfa Ivanoviče Abela, zajatého sovětského špiona, ve filmu Most špiónů. Když se ho totiž opakovaně hlavní hrdina, pojišťovací právník v podání Toma Hankse, ptal, zda se neobává, že mu něco špatného stane, což bylo v jeho situaci možná jen otázkou času, odpověděl vždy zcela bezelstně: „A pomohlo by to?“

starostiVíc pravdivá už jeho reakce ani být nemohla. Všechny ty starosti, které honíme hlavou dnem i nocí na úkor svého klidu, nám totiž vůbec nepomohou. Naopak. Pokud věříme teorii, že myšlenka „hýbe“ světem, tak si můžeme i to špatné svými představami navíc nakonec přivolat.

Moje oblíbená blogerka a autorka dvou půvabných knížek Barbora Šťastná (rozhovor s ní najdete zde) v jednom ze svých příspěvků napsala: „Když slyšíte dupot kopyt, čekejte koně, ne zebry.“ Jde údajně o přísloví, které opakují profesoři studentům medicíny, kteří často místo obyčejných diagnóz myslí v přílišné snaze na ty exotické. To přirovnání se mi líbí. Kolikrát jste už na louce či v lese potkali zebru?

A kolikrát se vyplnily vaše nejčernější obavy? Samozřejmě, občas se tak stane, to už je život a možná i jiné téma, ale pokud bychom byli upřímní, pravděpodobnost, že se naše rozbujelé starosti, které nás ovládají a trápí, stanou realitou, je opravdu velmi nízká.

Bohužel na potlačení zbytečných starostí zaručený návod nemám. Ale pár dobrých tipů jsem již zaslechla.

Kromě výše zmíněných zeber a tudíž tak trochu sázky na matematickou pravděpodobnost, prý pomáhá představovat si, jak starosti zhmotněné do bowlingové koule odhazujeme vší silou v dál. Podobně údajně působí představa, že pustíme otěže, které jsme se snažili za každou cenu udržet, a necháme to zběsilé spřežení běžet bez snahy ovládat je – samozřejmě s vírou, že všechno dobře dopadne.

Ať tak, či onak. Vše nakonec směřuje k životnímu moudru, které praví, že cokoliv se nám v životě děje, můžeme buď přijmout, nebo to změnit. Zbytečné starosti nám jen ubírají energii. A jak už bylo řečeno, ničemu to nepomáhá…

Přečtěte si také:

Reklama