Dnešní článek bych vzal trochu kompilačně a vzpomínkově. Myslím, že cestování s kočkami je téma, které stojí za to rozvést. Navíc se na něm dá ukázat, jak jde kupředu pokrok a o kolik lépe se mají naši miláčci, než tomu bylo před dejme tomu dvaceti lety.

Je to vlastně ještě déle, celých dvacet dva let, kdy jsme se stěhovali s rodiči z jedné části Moravy na druhou. S naší jezevčicí nebyl nejmenší problém, ta cestovala v trabantu na zadním okénku, měla to nacvičené. Skočila na sedadlo řidiče, z něj na opěradlo a z toho přímo na okno. Byla to skvělá podívaná…

Jenže jsme měli ještě dnes již bájného kocoura Václava I. (nyní u nás spokojeně dožívá Václav III. poté, co se Václav II. zatoulal jako malé batole). Byl to velký kočičí pán a jeho důstojnost nemohla být potřísněna více než tím, co mu moji rodiče provedli. Bylo potřeba převézt ho, a tak jej nacpali do jutového pytle a tu hodinu a kousek byl… jak to jen… zkrátka v pytli.

Naštěstí už po něm nikdy nikdo nechtěl nic podobného, a tak zdobil a krášlil nový dům ještě dlouhá léta, aniž by cestoval kamkoli jinam než k veterináři.

Netrvalo to dlouho a rodiče se rozhodli udělat mi radost a koupili mi kočku Saxánu. Byla to Peršanka (bylo to v dobách, kdy Peršany ještě měly čumáky) a dali za ni celých 400 Kčs. V té době to rozhodně nebylo málo, ale já jsem se do ní zamiloval na první pohled. Naše láska trvala celých jedenáct let, co byla krémová Saxána naživu, a proto se mnou musela cestovat na prázdniny a tak podobně.

Pochopitelně rodiče seznali, že pytel absolutně nepřipadá v úvahu. Saxána byla šlechtična tělem i duší a nějaký pytel si nedokázala ani představit, natož aby do něj vlezla. Pořídili jsme jí proto, asi za 350 Kčs, proutěný kočičí košík. Pamatuji si, jak úzkoprofilové to bylo na konci 80. let zboží.

A myslíte si, že nám byla vděčná? Tak to si myslíte špatně. Nesnášela ten pocit, že je zavřená!!! Ona! Vévodkyně! Kupodivu když byla dvířka dokořán a nikam se necestovalo, bylo všechno v pořádku a košík byl hrad. Jenž jakmile se zastrčila závlačka, kočka se proměnila ve fúrii a po slušném vychování nebylo ani vidu, ani slechu. Slyšet byl jen kočičí řev. Bavilo ji to dlouho. Než se utahala, trvalo to klidně i dvě hodiny. Inu, královský majestát se nezavírá.

Nakonec se jí podařilo ukousat proutěné ucho. Její vítězství ale zkazil můj otec – udělal nové z drátu a měla po ptákách. Košík máme dodneška, jen Saxána už spí někde jinde…

A nakonec můj tygr. Chiméra je Mainská mývalí kočka a ve svém roce má nějakých šest kilo. Kdybych ji dal do košíku, nevejde se jí tam minimálně ocas. Proto jsme pořídili velikou bednu – tu největší, která se na kočky dělá, a v té jí vozím.

Chiméra je kliďas a pouze nechce dovnitř, když tuší odjezd. To se brání, ale když už jsme na cestě, je klidná (nesmí ale být v boxu, který stojí doma na podlaze, to je pak řev). Ale v autě je vzorná. Tedy pod jednou podmínkou – box musí být natočený na zadním sedadle tak, aby viděla, jak řídím. Když mě vidí, je klidná a mírná jako beránek. Jen čas od času mňoukne, abych věděl, že je v pořádku. Cestování s Chimérou je vlastně radost. :)

A co vaše kočky? Jak snášejí přepravu? Pláčou? Jsou klidné?

Reklama