Vánoce, a hlavně dny a týdny před nimi, představují pravděpodobně pro nás všechny značně hektické a vypjaté období. Hodně práce v zaměstnání, v domácnosti neméně, shánění dárků, tohle všechno svým způsobem miluji – manžel vždy podotýká, že přichází období jediného adrenalinového sportu, kterému se věnuji, a asi na tom něco bude.

Pak nastane ten velký den, dům voní vánoční polévkou, smaženým kaprem, cukrovím a stromečkem, já mám jako každoročně pocit vítěze nad mnohohlavou saní, večer jdou děti pozdě spát a s manželem si užíváme těch příjemných slavnostních chvil. Teď ještě se cítím úplně skvěle, příjemně unavená celým tím maratonem, těším se, jak se osprchuji a zahrabu do teplých peřin.

Následující dny však, a teď podotýkám, že každoročně, zjistím, že jaksi nemám co na práci. Ten náhlý přechod z předvánoční činorodosti do téměř naprostého nicnedělání je značně frustrující. Každý rok si sice umiňujeme, že letos to bude jiné, prostě po svátcích odjedeme na chalupu a vrátíme se, až budou muset jít děti do školy, leč každý rok to prostě z nějakých příčin nevyjde. Nejčastěji proto, že počasí nám příliš nepřeje, lyžování v lijáku není jaksi to pravé a v chaloupce se při grogu dá strávit příjemných pár dní s přáteli, ale s dětmi se taková kratochvíle dost dobře provozovat nedá.

Obvykle tedy zůstáváme doma a já hrdinně přemáhám svůj splín, který s blížícím se koncem roku utěšeně bytní. Z celého roku je těchto pár dní mezi Vánocemi a Novým rokem pro mě úplně nejhorších. S nedostatkem jakékoli smysluplné činnosti se pojí i pocit, že je zase rok pryč, aniž bych něčeho zvláštního dosáhla a něco úžasného dokázala. Jakkoli v jinou roční dobu dokáži s nenáladou rychle zatočit, v těchto dnech se chmury prostě nechtějí nechat jen tak zahnat.

Vím, že se dá mezi svátky dělat spousta věcí, třeba jít s rodinou do kina, sejít se s přáteli, přečíst si knihu, ke které se člověk dřív nějak nemohl dostat, vyrazit na pořádnou vycházku, tohle všechno jsem už vyzkoušela a stále provozuji, ale ten nepříjemný pocit z blížícího se konce roku mi vždycky nějak zůstane sedět za krkem a nic z toho si nedokážu pořádně užít.

Na rozdíl od obou dcer, které se nezřízeně těší na Silvestra – jsou ještě ve věku, kdy se chodí brzy spát a poslední den v roce je příjemná záminka pro dlouhé ponocování – mám z tohoto dne povinného veselení a radování už předem spíš hrůzu. Vím, že přes všechnu snahu budu přinejmenším neveselá a zcela neschopná zúčastnit se křepčení v papírových čepičkách, rozhazování konfet a odpalování rachejtlí.

Odpoledne poctivě nachystám talíře jednohubek, chlebíčků a plněných vajíček, připravím slané mandle a jiné pochoutky k večernímu posezení a uvařím silvestrovskou večeři. Přes veškerou snahu jsou následující hodiny před půlnocí hotová muka, navíc, věrna své povaze, po deváté večer začínám i podřimovat. Naštěstí mám chápající a tolerantní rodinu, která mě nechá pohozenou na pohovce, dokonce manžel, nabude-li dojmu, že spím docela, na mě láskyplně hodí deku. Takto pak, v lepším případě v polospánku, se dočkám konce roku.

Ovšem úderem dvanácté (z jakýchsi nepochopitelných příčin se většinou před půlnocí proberu) je veškerý splín jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Najednou ožiji, připadám si nějak lehce a příjemně – a věřte, že si nepřipíjíme nijak mohutně – s rodinou vyrazím na novoroční ohňostroj a po návratu domů je mi pořád skvěle. Tenhle dobrý pocit mě pak neopustí ani ráno, ani následující den, prostě vánoční deprese je pryč a vím, že se nevrátí dřív než za rok – a tak mám spoustu času, abych vymyslela, jak na ni konečně vyzrát…  

Reklama