V poslední době se tento styl komunikace rozmáhá až masově - když s někým nechtějí lidé mluvit, nezvedají mu telefon, neodpovídají na sms nebo na e-maily.

Nevšimla jsem si toho jen já, povoláním vizážistka. Stejnou zkušenost má moje kamarádka, která pracuje jako realitní makléřka a také moje učitelka jogy.

foto

Napadlo mě zamyslet se nad tímto „fenoménem dnešní doby“ zejména poté, co jsme seděly právě my tři po cvičení a naše lektorka se mě zeptala: „Nevíš, co je s tou paní Ivanou? Co jsi mi ji dohodila. Víš s tou, co ke mně chodila s partnerem.“ Nevěděla jsem, ale téma jsem rozvinula, podělila se s holkama o svou vlastní zkušenost a začaly jsme pátrat, proč nám to ti naši klienti vlastně dělají?

Proč nás ti lidé zbytečně obírají o čas, který bychom v pohodě mohly věnovat jiným lidem, nebo jiné činnosti? Proč nás jednoduše neodmítnou třeba jednoduchou sms nebo e-mailem: Děkuji, už o vaše služby nemám zájem. Možná pro někoho příliš tvrdé. Pak stačí napsat: Momentálně se nacházím v náročné životní situaci, ozvu se sama, až vás budu potřebovat.

Tohle všechno mi přijde mnohem přijatelnější, protože adresát ví, že už se nemusí odesilateli věnovat, zabývat se jím a může jít dál. V opačném případě uvažuje, zda se mu něco špatného nestalo, zda nezměnil číslo mobilu či adresu, a zda nám to nezapomněl sdělit. A tak pátráme, aby si náhodou nemyslel, že naopak my nestojíme o něj!

Vidíte, povolání velmi různorodá a zkušenosti jak přes kopírák. Stejné, jako mají finanční poradci a prodejci všeho možného i nemožného. Vsadím se, že lidé živící se dalšími a dalšími profesemi vč. masérek, soukromých učitelů, kadeřnic či řemeslníků a také majitelů nejrůznějších agentur by se k nám přidali.

Hra na „mrtvého brouka“ není doménou pouze komunikace v oblasti poskytování služeb, vzmáhá se též v osobní, nebo přátelské sféře, kde často „o nic nejde“. A často se ten druhý „na konci drátu“ zbytečně trápí, co tomu prvnímu udělal.

Víte, někdy totiž propadnu i strachu, co s dotyčným člověkem je. Protože i to je leckdy smutný důvod, proč někdo nezvedá telefon, a také se mi to už - bohužel - stalo...

Někdy opravdu mail či sms nedorazí a telefon nám ukradnou - i to je možné. Například můj mail nefunguje (netuším proč) úplně spolehlivě. Někdy skutečně člověk zapomene změnu kontaktu ostatním sdělit. Jenže já píšu podruhé, potřetí, počtvrté... protože vždy je tady nějaká ne úplně nulová šance, že jde o nedorozumění.

Často říkám, že bych raději slyšela či četla, že mě oslovený či oslovená posílají „kamsi“, než se srovnat s tajemným mlčením a marným vyzváněním telefonu. Vždyť i odmítnout mohu úplně všechno s grácií a úsměvem, stejně jako to většinou všichni umíme, když nás někdo přímo osloví v obchodě či na ulici. Přiznám, že když jde o žebráka či jiné zoufalkce, hraju na veřejnosti mrtvého brouka i já - vlastně tam nic nehraju - kamennou tváří dávám osloviteli najevo, že o jeho nedůstojně nabízené služby nestojím... A on okamžitě ví, že nemá šanci. Fér hra, ne?

Já nejsem určitě mistr asertivity, spíše naopak, snažím se každému vyhovět a neumím normálně odmítat, co udělat byť s vypětím všech sil mohu. Jenže také umím odepsat či říct do telefonu kamarádce, která mě zve kamkoliv, či nabízí mi cokoliv, že prostě tohle nechci a nikdy chtít nebudu.

Často se dnes lidé ohánějí nedostatkem času. Ale všichni víme, že za větou „Nemám čas“ se obvykle skrývá význam „Nemám zájem“. V tom případě je fér napsat či říci dotyčnému, aby mě už neoslovoval, stejně jako některé servery poskytují možnost zrušit zasílání informačních a reklamních mailů.

Někdy opravdu čas nemám a třeba ani chuť, ale říkám si, že se třeba situace změní. V tom případě vyzvu odesilatele, ať mi podobné akce stále připomíná. Například do Jindřišské věže do divadla jsem se nechala zvát dokonce čtyřikrát a přišla až na páté pozvání. Zrovna se mi to hodilo a já to představení ve skutečnosti opravdu vidět chtěla. Kdybych věděla, že nebudu mít zájem nikdy, tak bych to šetrně sdělila.

Ale to jsem já a každý z nás je jiný, každý z nás má jiné myšlenkové pochody a postupy. A proto by mě velmi zajímalo, zda se mnou souhlasíte, či nesouhlasíte. Chápu, že ne všichni jsme prošli kursy asertivity či nám byla tato vlastnost vrozena.

Nevadí vám, když lidé na vaše oslovení neodpovídají? Nebo dokonce patří „mrtvý brouk“ k vašemu oblíbenému repertoáru, na kterém nevidíte nic špatného? Myslíte, že je normální „odpovědět“ mlčením, když chceme říci či napsat „ne“? Máte pocit, že mlčením ublížíte druhému méně než odmítnutím?

A na druhou stranu radím vám, které se stejně jako já naopak obětí „mrtvých brouků“ stávají: Neberte si to osobně! Prostě - doba je taková...

Reklama