Nejen jídlem živ je člověk. Každý z nás potřebuje čas od času nějaký oddech, relaxaci, povznesení, nabití… K tomu může právě posloužit i hudba. Kdysi, když člověk ještě nestavěl domy, sloužila muzika k magickým rituálům. K tomu, aby spoutala neviděné i viděné. Už tehdy lidé pochopili, jaká síla je v melodiích, jaká je síla v tónech, které nutí do tance nebo naopak vyvolávají smutek.

To jsou ale tisícovky let a od té doby se hudba vyvinula jako lidé. Je daleko uhlazenější, daleko poučenější a daleko složitější. Přesto tam někde pod všemi manýrami a zdobením vážné hudby pořád funguje hudební magie, která k sobě poutá člověka někdy silou větší než by zvládly železné řetězy. Pochopitelně že se uchovaly i primitivnější formy hudby, bylo by divné, kdyby tu nezbyly, ale i ty fungují (až na tradiční folklóry přírodních národů) už trochu jinak.

Různorodost a nepřebernost hudby je vůbec fascinující. Taktéž hudební vkus lidí. Náš národ má smůlu, posledních několik desetiletí je formován zvráceným vkusem Františka Janečka, který se svými nohsledy uměle udává tón naší populární hudbě. Stále dokola díky svojí protekci oživuje mrtvoly jako je Helena Vondráčková či Karel Gott, v nejhorším případě Michal David. I to je ale hudba, která se někomu líbí. Budu rád, když mi někdo napíšete proč, podle mě se jedná o naprosto sterilní produkt bez špetky hudby v sobě.

Naproti mrtvolnému zápachu uvedených „muzikantů“ jsou tu skupiny plné života, skupiny provokující. Takové které pohoršují, ale vytvářejí kulty. Za všechny jmenujme ten největší z let devadesátých. Nirvana. Ani na Ženě-in už nemůže být nikdo, kdo by v životě neslyšel jméno Kurt Cobain. Mladík toužící po smrti, který všechnu svou beznaděj, depresi a ztracenost prostě vyřval do svých posluchačů. Ti mu naslouchali kolem celého světa. Skončil pochopitelně špatně, ale jeho magie hudby žije dál. Máte nějakou svoji kapelu, u které cítíte, že zpívá o životě? Že za hudbou, kterou hraje, se skrývá víc, než je vidět na první pohled?

Dnešní téma je obrovsky široké. Můžete mi napsat i o vašem vztahu k vážné hudbě, ke které není lehké se dostat, protože dnes to nikdo neučí. Místo pěstování vztahu k ní ji ve školách spíše zprotivují, výchovné koncerty patří k úděsným zážitkům a to i proto, že muzikanti, kteří na nich hrají, jsou povětšinou podobné zombie jako Helena a Kája. Přitom když mi není moc dobře, není pro mě nic lepšího než pustit si třeba Mozartovo Requiem a cítit, že moje bolest není nic ve srovnání s pocity umírajícího génia. Jak říkám, hudba má milion tváří. Napište mi alespoň o jedné z nich, ale hlavně – něco si pusťte!

Máte písničku, která vám zlepší náladu?
Zpíváte si sama, nebo raději posloucháte?
A co hudební výchova na škole? Bavila vás?
Jakou hudbu preferujete?
Jakou hudbu milujete? A jakou nesnášíte?
A chodíte na koncerty?
Na jakém koncertě jste byla naposledy?
Kupujete si cédéčka?
Jak vidno, téma je více než široké!
Pište mi na
redakce@zena-in.cz a
já vyberu nej příspěvek, který odměním!

Reklama