Ten pán, co jsem si ho pak vzala, si vždycky potrpěl na dekórum a na tradice. O moji ruku přišel požádat zcela formálně, v obleku a s kyticí. Rodiče byli poněkud překvapeni, možná dokonce pobaveni. „Co blbne?“ šeptnul mi tatínek po straně. „No co by, je to slušnej kluk z Moravy,“ uchechtla jsem se v odpověď. Maminka byla natolik zmatená, že mému nastávajícímu několikrát vykla.

Ono by na tom vlastně ani nebylo nic tak zvláštního – až na to, že už jsme v té době spolu přes rok bydleli, vydělávali, moji rodiče pro něj byli „Tonda“ a „Méry“ a k našim jsme chodili jen občas na návštěvu. I přesto však bylo tradicím učiněno zadost, moje ruka oficiálně přislíbena a celé to skončilo naší oblíbenou zábavou, partií karetní hry Závazky.

 

Kupodivu okamžik, kdy ten můj člověk požádal o ruku mne, si nějak nevybavuji. Nejspíš to padlo jen tak mimochodem, mezi řečí, něco jako: „No tak co kdybychom tu svatbu sfoukli letos na jaře?“ To, že to tak nějak dáme dohromady, bylo jasné už od doby, kdy kvůli mně opustil rodné město, práci i kluky z oddílu a odstěhoval se do velkoměsta.

Pak byla spousta práce se zařizováním našeho minibytečku, vandry, tábory… na nějaké ženění nebo vdávání prostě nebyl čas. A i tu kytku nakonec dostala máma, a ne já. Ale budiž, nakonec s budoucí tchyní se vždycky vyplatí být zadobře.

 

Když se ale člověk začne pídit na internetu i mezi známými po způsobech, kterým otázka „Vezmeš si mne?“ může padnout, dozví se zajímavé věci. O ruku se žádá na vrcholku Eiffelovky, v záři a rámusu silvestrovského ohňostroje, na opuštěném silničním odpočívadle v jednu v noci, uprostřed sněhové pláně na běžkách i u Rudého moře. Jedné mojí kamarádce uspořádal její budoucí choť bojovku, při které putovala podle šifrovaných instrukcí po jejich památných místech a nacházela na nich ukryté různé milenecké artefakty (stejnou čokoládu, jakou spolu snědli po první společné noci, oblíbené cédéčko…). Posledním dárkem pochopitelně byl zásnubní prstýnek, opatřený lístečkem s dobře známou otázkou.

 

Docela překvapující pro mě bylo zjištění, že na zásnubní prstýnky se „drží“ i v dnešní racionální době - podle mého miniprůzkumu je malou krabičkou z klenotnictví doprovázená nejméně každá druhá nabídka k sňatku. Velké procento pánů dokonce při tomto aktu pokleká na jedno či obě kolena. Těžko říct, jestli jde o vliv romantických komedií s Hughem Grantem, o nutkání být aspoň jednou v životě galantním rytířem či prostě o nejistotu a přesvědčení, že zrovna tohle se od něho v takové chvíli očekává. Možná je to i určitý kalkul – nápadník s prstenem se odkopává přece jen o něco hůř než nápadník se třemi unavenými karafiáty.

Každopádně, většinou to opravdu zabírá. I největší drsňačky nad krabičkou s prstýnkem slzí a mezi popotahováním spěchají říct své ano, přestože zatím o svatbě vůbec nebyla řeč. Prsten je jedním z nejsilnějších symbolů v kulturních dějinách lidstva a funguje spolehlivě. Dovedete si snad představit, že by váš milovaný doprovodil svou nabídku k sňatku lahvinkou dvanáctileté whisky nebo párem botiček?

 

Kdy a kdo požádal o ruku vás?

Jakým to udělal způsobem? Bylo to rozpačité, romantické nebo strohé?

Vyslyšela jste ho? A proč jste se takhle rozhodla?

Jaké žádosti o ruku byste těžko odolávala?

A co má muž udělat, aby vás zaručeně odradil?

Může podle vás požádat o ruku žena muže?

Napište mi o tom na redakce@zena-in.cz a já vám pošlu dárek!

Reklama